PF 2011

Zpátky ve hře!

Neuvěřitelné se stalo skutečností. Dnes jsem se zastavil ve škole za zahraniční koordinátorkou se jen tak ze zvědavosti zeptat, jak se má moje žádost o prodloužení Erasmu. Už jsem prostě nevydržel čekat. Trochu jsem tomu musel pomoct, moje papíry totiž ležely bezbranně na stole, chudinky. Oběhal jsem si zbývající podpisy, napsal urgentní email na univerzitu v Norsku, aby mi co nejdřív poslali akceptační dopis (který dorazil asi během hodiny) a vše donesl zpátky ke schválení. Koordinátorka na FTVS vše zadala do webové aplikace a tradáááá, stipendium mi bylo přiznáno! Yes! Takže vám s radostí oznamuji šťastnou novinku, že se začátkem ledna vracím zpět na sever (někteří si právě oddechli) a měl bych tam setrvat až do konce května! Kdo chtěl přijet a nepřijel, má stále možnost a bude přivítán s otevřenou náručí!

V dalším semestru mě čeká hlavně lyžařská část - telemark na backcountry lyžích a spousta dalších zimních radovánek. Ve škole bude teorie o něco víc než bylo předešlý semestr, ale vypadá to zajímavě! Mám necelý měsíc na zařízení dalších formalit a sehnání zbylého vybavení, tak snad se to vše zadaří. O dalším průběhu vás budu zase informovat! 

Game is over!

Na každého jednou dojde a dnešním dnem došlo i na mě. Moje dny v Norsku se naplnily do posledního a čtyři měsíce utekly jako voda. Vůbec se mi tomu nechce věřit. Právě teď sedím na letišti v Oslo a mám nějakou chvíli volno, tak přemýšlím na tím vším co se tady událo. Všechno se to semlelo tak rychle, že se mi tomu až nechce věřit. Pořád se něco dělo, poznal jsem nádherný kout světa, lidi ze všech možných světových zemí stát, ve kterém všechno funguje, kde není skoro žádná kriminalita, lidé jsou většinou milí a usměvaví...Tohle u nás moc nemáme. Za celou dobu pobytu jsem nemusel nikde přivazovat kolo, když jsem jel například do školy nebo na nákup a vůbec jsem neměl vnitřní pocit, že by mi ho někdo mohl ukrást. Vůbec spousta věcí je tady založená jenom na důvěře a je až neuvěřitelné, že to opravdu funguje. Třeba na pumpě nebo v obchodě stojí všude automaty s kafem, které nejsou na peníze. Nikdo u nich nestojí, stačí si jen to kafe natankovat do kelímku a jít to zaplatit ke kase. Nikoho nenapadne to neudělat. Nebo například, možná už jsem o tom psal dřív, u silnice na podzim stojí stánky s jablkama, bez obsluhy. Člověk přijede, vybere si přepravku a podle odrůdy a ceníku zaplatí do schránky. Obávám se, že u nás by už farmáři tímto způsobem dávno zkrachovali. A tak by se dalo pokračovat dál...

 

Svítá mi ale naděje, že tu strávím i další semestr! Minulý týden jsem dostal ze školy mejl, že univerzita má výjimečně nějaké zbylé finance a je možnost si pobyt prodloužit. V to jsem ani nedoufal. Nelenil jsem tedy a obratem zajistil všechny náležitosti a poslal k posouzení do Prahy. Paradoxem je, že v norské škole to nebyl vůbec žádný problém i přesto, že poslední termín pro podání přihlášek na další semestr byl začátkem listopadu. Koordinátorka mi vše pomohla zařídit a ještě mi ochotně pomohla s mými vlastními papíry, co jsem potřeboval poslat za sebe. Vše hotovo během 1,5 hodiny. Teď čekám už týden jak se vyjádří na rektorátu UK a obávám se, abych se výsledky dozvěděl ještě do Vánoc. Semestr v Norsku začíná už zase 10. ledna, tak je to docela na knop. Tak mi držte palce!

Na závěr pár posledních obrázků ze včerejšího nostalgického loučení s Bø...

Tak tedy na viděnou, Norsko!!!

Skoro-dobytí Gaustatoppen

Jak už jsem avizoval v minulém příspěvku, v sobotu jsme měli v plánu vyrazit s klukama dobýt nejvyšší vrchol Telemarku - Gaustatoppen (1883m). Složení výpravy: Martin, já (CZ), Justin, Tylor (USA) a Ed (GB). Ráno jsme se sešli o půl sedmé před domem, naložili, běžky, prkna, sněžnice a svačiny do Saaba, který nám laskavě půjčila Meeli z Estonska (díky!) a vyrazili vstříc horám. Namířili jsme si to přímo do Rjukanu, odkud vede turistická stezka k vrcholu. Rjukan je velmi známý tím, že tu během 2. světové války nacisti vyráběli těžkou vodu, která jak dobře známo, je potřebná k výrobě atomové bomby. Naštěstí jim ale tyto plány překazila skupina pár odvážných obyvatel. Pokud by se tak nestalo, válka by mohla dopadnout úplně jinak. Kdo by měl zájem se o tom dozvědět víc, doporučuju zhlédnout film Heroes of Telemark (Hrdinové z Telemarku) s Kirkem Douglasem z roku 1965, opravdu super snímek!

Z Rjukanu, který leží v údolí, šplhá po svahu cesta několika serpentýnami až k parkovišti, odkud vede značená cesta k vrcholu. Nasadili jsme sněžnice, bereme běžky, Martin s Taylorem prkna a vyrazili. Počasí nám přálo, jasno a slunečno, teplota v autě ukazovala na parkovišti příjemných -15°C. Místy to pěkně profukovalo, takže pocitová teplota klesla, ale když je člověk nastrojen ve vlně od hlavy až k patě, tak se není čeho bát :) Sněhu nebylo zase tak moc, spíš místy to bylo nafoukaný a bořilo se to až nad kolena, ale to jen výjimečně. Po 3,5 hodinách jsme dosáhli chaty, která leží kousek pod vrcholem. Byla zavřená, a tak jsme si dali svačinu ve winter roomu. K nedalekému vrcholu vede ještě cesta po hřebínku, ale tam už jsme se nevydali, vzhledem k tomu, že nás tlačil čas a taky jsme to neshledali úplně bezpečným. Po obou stranách se svažuje docela strmý svah. Nemá cenu moc kecat, mrkněte na obrázky...

 

Česko - Americko - Britská výprava

Ed a jeho waleský maskot

Běžky, jak jsme později zjistili, nebyla úplně šťastná varianta, protože je bylo nemožné použít. Já jsem nakonec ráno zapomněl doma boty, takže jsem je ani vzít nemohl. Nakonec i dobře. Martin s Tylorem nahoře nasadili snowboardy a spustili se do freeridu, docela jsem jim to záviděl. Nebyla to ale sranda, vzhledem k nevelké nadílce sněhu všudě číhaly kameny. Kluci to ale zvládli bez úrazu, my jsme se splazili dolů po svých a o půl pátý už jsme vyráželi zpátky domů. Asi za polovinou cesty jsme udělali ještě malou přestávku v Heddalu, kde se nachází největší největší norský dřevěný kostel. Několik rychlých obrázků, teplota venku -19°C a honem zase do vytopeného auta. Po příjezdu jsme si udělali společnou večeři, a tak jsme ten den příjemně zakončili. 

Rjukan v údolí

Heddal stavkirke

Začínáme končit

No né, co se to děje?! Já píšu další příspěvek dokonce v menším intervalu než měsíc! Dobře já!

Čas začíná ukrutně rychle pracovat proti mě, můj pobyt tady se zkrátil už natolik, že začínám stříhat metr s jednocifernými čísly. A 4 měsíce v Norsku budou minulostí. Ještě ale není čas na hodnocení, na to je ještě brzy.

Včera jsem dokončil a odevzdal největší část práce, která by mi měla zajistit úspěšné ukončení a absolvování zimního semestru. Jak už jsem se zmiňoval posledně, vzhledem k tolika různým rozptylujícím faktorům a možná i trochu lenosti, jsem začal trošišku později, než by bylo zdrávo. Ale co, nebylo to poprvé a určitě ne ani naposledy, navíc, pod tlakem a ve stresu pracuju nejlíp. Celé tři dny v kuse jsem strávil na zadku a psal a psal a psal. Noc před odevzdáním byla téměř bezesná, pouhé 2 hodiny spánku, 2 kafe a jedna sprcha. Bohužel se mi to ale nepodařilo dorazit úplně, mentální únava se dostavila, a tak jsem musel prodloužit termín odevzdání o jeden den, naštěstí s tím nebyl problém. Nicméně, byla to teda fuška. Celé porfolio se skládalo celkem z 9 prací - vlastní zhodnocení kazdého tripu s důrazem na vlastní profesní rozvoj či nerozvoj atd. Potom nějaké učební programy (naplánování několikadenního výletu na kanoích a další se zaměřením na kulturně - historickou tematiku), taky jsem psal o bezpečnosti na vodě a asi největším oříškem bylo zamyšlení na téma "Good Seamanship" což by se ve volném překladu dalo přeložit jako Co je to být dobrým námořníkem (tahle práce má spojitost s kurzem plachtění na moři, o kterým jsem vás ještě neinformoval, sorry :) ). Suma sumárum, celkem to skoro vydalo na jednu bakalářku (37 stránek), a tak jsem na sebe náležitě hrdý, že jsem to dokázal dokonce v angličtině a mám z toho i radost. Že by trénink na příští rok?? Snad ne, v takovým stresu už zase dlouho pracovat nechci :)

Study hard!!!

Ve středu, kdy byl oficiální termín odevzdání portfolia, jsme měli sraz ve čtyři hodiny ve škole s Jensem. Pozval nás všechny k sobě domů na takové neformální setkání ku příležitosti ukončení studia. Jens bydlí se svou přítelkyní asi 5 km od Bø v malém domku přestavěném ze staré chalupy. Přesně tohle je typ bydlení, který se mi líbí a jednou, až budu velkej, si něco takovýho taky postavím :) Vešlo se nás tam ale dokonce všech 15, k občertvení byl podáván typický norský vánoční pokrm - kaše (chuťově něco jako naše krupicová, ale z mouky a smetany) na sladko se skořicí a k tomu - pozor - vepřový, sobí a hovězí maso s takovým papírovým knackerbrotem. Zajímavá kombinace, obojí velmi dobré, ale myslím, že kombinovat tak skvělý jídla dohromady je trochu divný. Norové mají občas zvláštní chutě... prasata :) Promítali jsme fotky ze všech tripů a docela se u toho bavili. Holky upekly dokonce i nějaký ten koláč, a tak ani kafíčko nechybělo. Večer byl celkově hodně pohodový, dobře jsme se bavili a já jsem tak  pořád čekal, kdy Jens vytáhne nějakou tu lahvinku, abychom to teda zakončili, jak se sluší patří. Jako chlapi! Čekal jsem marně. V Norsku to tady asi zvykem není. Na výletech byl zákaz alkoholu 100%ní a všichni ho dodržovali, ale to mi nevadilo. Je to úplně jiný oproti mentalitě u nás. Tady by hříšníka, který by během školní akce chlastal, okamžitě vyhodili  ze školy a nikdo by se s ním nemazal. V tomhle je to tady hodně přísný, ale na druhou stranu je to zase dobře.

Jensův domek a mazlik

Přišla návštěva...

Jens

Outdoor Life, 2010

Vpředu sladká kaše, následována masem, máslem, cukrem, skořicí :)

Hned další den pro nás mezinárodní koordinátorky uspořádaly závěrečné příjemné posezení ve škole s perníčkama a tradičním vánočním norský horkým čímsi (asi jako cider, ale bez alkoholu) s rozinkama a mandlema. Vyplňovali jsme pro ně dotazník, jak se nám tady líbilo a jak jsme to všechno hodnotili, nakonec se zpívaly norské koledy.

Studium pro mě ale ještě neskončilo, do pondělí musím napsat esej na předmět The Individual... na dalších 8 stránek a potom v pátek píšeme test z norštiny. Tak já valím zase vzhůru do práce. Na víkend mám totiž velký plány - zítra v sobotu razíme s klukama na Gaustatoppen, nejvyšší vrchol Telemarku. Máme ze školy půjčený běžky, dva mají sněžnice, a tak snad dobyjeme vrchol. Předpověď počasí je celkém přívětivá - pouze - 15°C (oproti minulému týdnu, kdy tam bylo -25°C) a slunečno. Dnes jsem byl ještě na chvíli běžky otestovat a pro jistotu jsem si narazil koleno, tak snad to do rána moc neoteče a budu v provozuschopném stavu. Hezký víkend všem!

Ha det bra!

Stručné zprávy ze severu

Ahoj všichni příznicvi, pokud si vás můžu dovolit takto nazvat (ještě mám nějaký sebevědomí), mého blogu! Podle četnosti příspěvků si takhle moc čtenářů určitě nezískám, ale když to prostředí tady svádí být pořád někde jinde než jen u počítače. To doufám, chápete.

Sníh se snesl z nebe, pokryl krajinu a začalo mrznout. Už mrzne asi 14 dní, ale toho sněhu moc nepřibylo. Venku už se taky stmívá mnohem dřív (asi ve čtyři) a ráno když vstávám v 8 (to není provokace pro pracující :) ), tak se teprve začíná rozednívat. Počasí nepřeje moc outoorovému vyžití, zato toho indoorového mám až nad hlavu. Do 1. prosince musím totiž odevzdat všechny eseje na předmět Outdoor Life (je jich celkem kolem 10), ale protože to dopadá jako vždycky, nejvíc práce dělám až v posledních dnech. Je to ale těžký když venku je pořád tak hezky! A navíc, stejně se mi nejlíp pracuje pod tlakem takže je to vlastně tak trochu dobře. Posledních pár dní sedím u počítače a tvořím. Nejde to úplně nejrychleji, ale já to stihnu :)

Včera, ve čtvrtek 25.11., pro nás, mezinárodní studenty, připravili Američani večeři u příležitosti Dne díkuvzdání. Tak jsme podle tradice pojedli krocana a k tomu spoustu dalších různých příloh - každý připravil něco. Byla to dobrota. Po večeři ještě dezert, který se skládal z produktů vytvořených ostatními studenty - my jsme pekli český buchty s povidlama, makem a jablky. Moc nenakynuly, ale chuťově rozhodně nezklamaly :) Tak to bylo moje první díkuvzdání. Díky!

 O den později, tedy dnes v pátek, jsem absolvoval podle sylabu svoji poslední oficiální výuku ve škole. Paradoxně se ale ve škole nekonala. Jeli jsme v rámci přemětu The Individual, Environment and Society do 50 km vzdáleného Morgedalu, kolébky lyžování. Konkrétně telemarkového lyžování. Narodil se tady totiž Sondre Nordheim (*1825), který měl velký vliv na podobu dnešního lyžování. Pro zájemce více info tady. Navštívili jsme zde muzeum, které je zasvěceno z větší části výrobě a vývoji lyží, částečně norským polárním výpravám a olympiádě v Lillehammeru (1994). Dokonce venku před muzeem pořád hoří olympijský oheň. Asi nejhezčí muzeum co jsem tady zatím viděl. Rozhodně přebylo ty bergenský. Po krátkém obědě, kdy jsme si každý poslušně vytáhli svoje vlastní svačinky a termosky s čajem, jsme se vydali na kratší výšlap do rodného domu Sondreho. Venku bylo tak -13°C, takže docela kosa, ale svítilo sluníčko a všechen ten prašan tomu dodal náboj. Bylo to hezké a stylové zakončení výuky, ujímá se mě trochu nostalgie, že už se mi to tady krátí.

Takhle se vyráběly lyže

Trochu jsem jim s tím musel pomoct.

Psi byli jako živí, i když byli vycpaní :)

Sám velký Sondre Nordheim

Muzeum lyžování

I když to není moc vidět, hoří tam olympijský oheň, který byl odsud dopraven do Lillehammeru v roce 1994

Pohled dolů do údolí, Morgedal

Teď už mi zbývá jen napsat všechny ty práce, v prosinci píšu ještě test z norštiny a na 13. už mám zabookovanou letenku domů. Ještě pořád jsem nenapsal ty reporty z vody a moře, slibuju, že to napravím, ale nejdřív až po 1. prosinci. Zůstaňte mi věrní, já se ještě ozvu, ale teď se jdu zase vrhnout na psaní! Mějte se krásně, přátelé. Toť zatím ze severu vše. Slyšel jsem, že už i v ČR začalo chumelit, tak snad už něco pořádně napadne! Skol!

Bergen (4.-8.11.)

Už dlouho jsme plánovali výlet na západní pobřeží, kdy hlavním cílem bylo 2. největší norské město - Bergen. V dostatečném předstihu jsme koupili zvýhodněné lístky na vlak a začali se těšit. Konečné složení týmu - Eva, Eliška, Elizabeth (GER) a já. Takže výlet se samýma ženskýma. Největší obavy z "crazy Czechs" měla naše německá kamarádka.

Rozhodli jsme se prodloužit si víkend o jeden den, a tak jsme, byť velice neradi, oželeli jednu lekci předmětu The Individuals, Evironment and Society. Protože cesta je velmi daleká, zvolili jsme variantu cestovat přes noc a ušetřit tak jeden den. Nasedli jsme tedy do vlaku ve čtvrtek před osmou hodinou večerní a vyrazili vstříc civilizaci (je to totiž náš první výlet do města, zatím to byla samá divočina, tak to bylo potřeba trochu vykompenzovat). Po 1,5 hodině cesty pendolinem (které tu jezdí jako normální rychlík, bez příplatku!) jsme dorazili do Drammenu, kde po 2,5 hodinovém čekání přestupujeme na přímý vlak do Bergenu. Čeká nás 7 hodin jízdy. Ve vlaku je možné rezervovat i lůžko, ale za docela velký příplatek, tak tuto variantu samozřejmě nevolíme. K našemu milému překvapení je na každé sedačce připraven "spací balíček", který obsahuje deku, nafukovací polštářek, špunty do uší a klapky na oči - a to vše si můžeme dokonce nechat. Místa na nohy je taky dost i když pod sebou máme batohy, takže pohoda. Po několika minutách jízdy se halím do deky, nasazuji klapky na oči a téměř celou cestu prospím. Budím se jen párkrát, když vlak zastavuje ve stanici, ale hned zase padám do hlubokého spánku. Podle průvodce je trasa Oslo - Bergen jedna z nejkrásnějších v Norsku a doporučuje se ji absolvovat za světla - vlak totiž překonává mnoho údolí, projíždí bezpočtem tunelů a jede i přes nejvýše položené vlakové nádraží ve Finse - 1222 m nad mořem. Tam se mimochodem budím a s překvapením zjišťuju, že je tam asi metr sněhu. Pak už ale sjezd zase dolů k moři. Do Begenu přijíždíme ještě za tmy v sedm hodin ráno, přesně podle jízdního řádu.

Trochu kafe na nádraží v Drammenu

Finse - nejvýše položené norské nádraží (1222 m.n.m)

Příjezd do Bergenu

Protože venku docela dost prší, snídáme v čekárně a čekáme až se počasí trochu umírní a rozední se. První kroky vedou do infocentra, které otevírá v 9 hodin, zde trávíme asi půl hodiny, studujeme letáky, abychom o něco zajímavého nepřišli a plánujeme harmonogram na příští dva dny. Nakonec kupujeme tzv. Bergen card, která stojí 250 NOK/ 200 NOK pro studenty, platí na 48 hodin a platí na vstup do vetšiny muzeí, akvária, MHD a dokonce i na lanovku, která je velmi podobná té na Petřín (ale mladší) a vede na jeden ze sedmi kopců obklopujících celé město. Po pečlivém propočítání nákladů se nám to velmi vyplatí a dokonce teď mimo sezónu je to ještě výhodnější než v létě.

Snídaně na nádraží

Konečně zajímavý exponát! :)

 Protože venku se zase spouští celkem intenzivní deštík, míříme do kulturně-historického muzea. Ve sbírce mají spousty archeologických nálezů, sbírku tradičních krojů, spoustu maleb a obrazů z kostelů, pak něco z historie města až po Eskymáky a celé je to zakončené Egyptem. Celkem chaotické, ale jak jsme se přesvědčili později, je to tady tak normální. Asi po hodině a půl se ukrýváme před neustálým deštěm hned vedle v muzeu námořnctví. To je už mnohem zajímavější, alespoň pro mě, holky to evidentně až tolik nebere. Chození po muzeu a obdivování exponátů dá zabrat, a protože nám docela vyhládlo a nic pořádného jsme dnes ještě nejedli, se svolením obsluhy muzea vyndáváme chleby, džus, kávu, čaj, sušenky a děláme si tak příjemný oběd. Samozřejmě slušně poděkujeme a vyrážíme na déšť. Protože nedaleké přírodovědné muzeum je v rekonstrukci a tudíž zavřené, navštěvujeme na chvíli místní univerzitní knihovnu. K mému překvapení je v pátek odpoledne docela dost plno. Později zjišťuju, že v sobotu a v neděli je zavřeno, a tak se všichni studenti snaží nastudovat co to dá ještě před víkendem. Objevuji vychytávku - místnost o rozměrech 1 metr čtverečný s prosklenými dveřmi - telefonní budku bez telefonu. Když někomu zazvoní mobil, může se tu zavřít aniž by chodil ven a vyřídit si v klidu hovor. Co se mi ale moc nelíbílo, tak dveře od záchodu jsou pouze na studentskou kartu a zrovna nikdo nejde kolem, budu to muset ještě chvíli vydržet. Ve foyer se nachází příjemná studentská kavárna, kde ale studujeme pouze nápojový lístek a protože se déšť trochu uklidnil, vyrážíme dál.

Cíl - akvárium. V 15 hodin začíná show s tuleni, kterou si nechceme nechat ujít. S menšími potížemi nakonec nacházíme zastávku busu, který tam jede. Jízdní řády tu ale mají docela nepřehledný. Časy odjezdů autobusů jsou na všech zastávkách uvedeny z počáteční stanice a pak je vedle pouze itinerář zastávek a jen u některých je napsán čas, jak dlouho to trvá do té které zastávky. Takže člověk ještě musí docela počítat a někdy si i domýšlet, kdy že vlastně ten autobus vůbec přijede. Moc jsem to nepochopil, proč to mají takhle nešikovně. A ještě k tomu v autobusu nehlásí, kde to právě zastavuje a plno zastávek je na znamení, takže jsme málem zapomněli vystoupit. Ať žije MHD v Praze!

Nicméně do akvárka dorážíme asi s 5 minutovým předstihem a tulení show stíháme. No, kdybych za to měl platit ty prachy co to stojí normálně, tak bych byl asi zklamanej. Ale bylo to celkem příjemné zpestření po chaotickém muzeu kultury a dokonce jsme to měli, speciálně pro nás, i v angličtině. Potom procházíme zbytek akvária, které je zaměřené z velké části na kdejakou tropickou havěť. To mají zpracované naopak velmi pěkně! Odcházíme těsně před zavíračkou v pět hodin a venku už se pomalu setmělo. Rozhodujeme se postavit stan nad městem a uvařit něco k večeři. Vyjíždíme tedy petřínskou zubačkou nad Bergen, odkud je nádherný výhled na celé město. Nedaleko konečné stavíme stan na jednom z mála rovných míst - lesní stezce. Rychlá večeře a ještě ten den se vydáváme zpět dolů na noční prohlídku města. Absolvujeme dokonce i jeden prohlídkový okruh v teple autobusu. Do spacáků zalézáme relativně brzy, asi v půl desáté.

Ráno nás vítá vymetenou oblohou a podle předpovědi to má vydžet celé dopoledne. Protože většina muzeí má velmi krátkou otevírací dobu (většinou od 11 do 15 hodin), ráno trávíme v Bryggenu - staré části města ležící hned u přístavu, zapsané v UNESCO. Bryggen sloužil několik staletí německé hanzovní lize, která zde velmi čile obchodovala. Platila zde pro ně dokonce odlišná pravidla než pro původní norské obyvatele a byl přísný zákaz, aby se mezi sebou mísili.

Bryggen

Navštěvujeme dokonce i tradiční rybářský trh, kde dostávám ochutnat i maso z velryby a lososa. Velmi dobré! Chvíli se bavím s jedním z rybářů a povídám mu i o mé zkušenosti  s předvánočním prodáváním kaprů u nás. Moc ho to zjevně nenadchlo, tady je to na úplně jiným levelu :)

Jedenáctá hodina odbyla, muzea se otevírají! Jako první navštěvujeme muzeum Hanzy, které se nachází přímo ve starých bryggenských dřevěnných domech u přístavu a zjišťujeme, jak se zde ochodníkům žilo. Poté naše kroky vedou do Håkons hall, což je druhá největší obřadní síň v Norsku, kterou nechal v letech 1247-61 vybudovat král Håkon Håkonsson pro svatbu a korunovaci svého syna. Hlavní sál je nádherný, ale ve zbytku interiérů se nacházejí jen židle a stoly a židle a stoly a židle a stoly a taky ještě židle a další stoly.... vypadá to tam jako v obrovský hospodě, ale bez barů.

Håkons hall

Jako poslední z detinací kulturně-poznávací činnosti zakončujeme naše bergenské putování v Bryggenském muzeu. K našemu zklamání je to velmi podobné kulturně-historickému muzeu, které jsme navštívili jako první předchozí den. Prohlídka je zakončena expozicí norských zlodějů, lupičů a lapků a taky proslulými prostitutkami.

Tím pro nás veškerá kultůra v Bergenu končí a je na čase přemýšlet, jak se dostat domů. Lístky na zpáteční cestu totiž nemáme - rozhodli jsme se ušetřit nějakou tu korunu a vypravit se stopem. Dnes se ještě chceme dostat kousek za Bergen a ráno vyrazit. Podle rady slečny z infocentra jedeme MHD do vedlejšího města Åsane, kde stavíme stan na malém fotbalovém plácku mezi domky. Protože je už tma a město nenabízí nic zajímvého, rozhodli jsme se vydat za teplem do místního nákupního centra, kterého jsme si všimli při příjezdu. Proč všichni lidi proudí ven? - aha, protože je sobota a všechno zavírá v 18h. To jsou trošku jiné poměry než u nás, kdy turistika po nákupních centrech bývá velmi oblíbenou víkendovou zábavou mnoha českých rodin. Ale pozor - supermarket ICA zavírá až v 19h! A tak skoro hodinu obcházíme regály a vybíráme co dobrého na zub si dáme. Po zavíračce trávíme ještě 1,5 hodiny s horkou čokoládou v mekáči, který zavírá dokonce ve 21h! Když už jsou opravdu všechny zdroje tepla nadobro zavřeny, jdeme zpátky a zalézáme do tepla našich spacáků. Ráno se probudíme a vítá nás 5 cm čerstvé sněhové pokrývky. Holky staví sněhuláka a já úspěšně zvrhávám ve stanu vařič i s ovesnými vločkami, které chystám k snídani. Na druhý pokus už vše probíhá v pořádku. Po snídani balíme stan a odebíráme se k silnici.

Rozdělujeme se na páry - Eliška & Elizabeth a já s Evou. Loučíme se s tím, že se snad uvidíme až v Bø. Ze začátku je provoz velmi malý, a tak měníme místo a asi po 15 min se nám konečně daří zastavit první auto. Starší paní nás veze asi 10 km za město k frekventované silnici vedoucí na Oslo. Po chvílí zastavuje malý yaris se třemi mlaďáky vracející i se z Bergenu do Osla - ač to tak nejdřív nevypadalo, vejdeme se k nim i se dvěma krosnami a jedeme s nimi necelých 100 km do města Voss. No nebudu to moc protahovat. Odtud asi po třičtvrtě hodině stopujeme chlapa s pětiletým synem, který nás veze přes krátký trajekt až do města Odda, kam už se dostáváme za tmy a na benzínce potkáváme holky, které to zkouší na osobní dojem a přímo se ptají řidičů, jestli je nesvezou. My s Evou jdeme zkusit štěstí s cedulí o kousek dál pod pouliční osvětlení. Behěm 10 min se už vezeme o dalších 40 km dál a začínáme stoupat do hor. Asi v sedm hodin jsme se dostali do lyžařského městečka Røldal, kam za námi během chvíle doráží i holky. Doprava už je tu o dost řidší a po našich propočtech jsme kousek za půlkou celé trasy. Zkoušíme to až do devíti na busové zastávce a když už je frekvence aut menší než jedno auto za 10 min, tak to vzdáváme a rozhodujeme se s Evou postavit stan a pokračovat ráno. Elizabety ještě týž večer překecaly chlapa s malým autem a dvěma dětmi na pumpě a dokonce se dostávají až domů. Ráno je hustota dopravy velmi podobná předchozímu večeru, docela mrzneme, zahříváme se čajem a neustálým poskakováním. Po 1,5 hodině, už docela zoufalí, zvedáme palec a stopujeme kamion. Řidič je velmi příjemný, dobře se nám s ním povídá a vezme nás dokonce až do Bø! Jedeme si jako páni 2 metry nad silnicí a kocháme se nádhernými výhledy na náhorní plošině Hardangervidda. Nahoře už je docela dost sněhu a uklouzané nevysolené silnice.

Kamion s návěsem občas trochu zasmykuje a pan řidič to jen okomentuje chladnokrevným "oh shit". Já místy brzdím i očima, ale asi není do zatáček na sněhu potřeba tolik brzdit... V Seljordu, asi 30 km před Bø, absolvujeme ještě povinnou 30 min pauzu a o půl třetí odpoledne už vystupujeme v cíli naší cesty. Nečekaně se nám to protáhlo o půl dne, ale rozhodně to za to stálo. Begen je nádherné město a můžu ho jen vřele doporučit!