Skoro-dobytí Gaustatoppen

Jak už jsem avizoval v minulém příspěvku, v sobotu jsme měli v plánu vyrazit s klukama dobýt nejvyšší vrchol Telemarku - Gaustatoppen (1883m). Složení výpravy: Martin, já (CZ), Justin, Tylor (USA) a Ed (GB). Ráno jsme se sešli o půl sedmé před domem, naložili, běžky, prkna, sněžnice a svačiny do Saaba, který nám laskavě půjčila Meeli z Estonska (díky!) a vyrazili vstříc horám. Namířili jsme si to přímo do Rjukanu, odkud vede turistická stezka k vrcholu. Rjukan je velmi známý tím, že tu během 2. světové války nacisti vyráběli těžkou vodu, která jak dobře známo, je potřebná k výrobě atomové bomby. Naštěstí jim ale tyto plány překazila skupina pár odvážných obyvatel. Pokud by se tak nestalo, válka by mohla dopadnout úplně jinak. Kdo by měl zájem se o tom dozvědět víc, doporučuju zhlédnout film Heroes of Telemark (Hrdinové z Telemarku) s Kirkem Douglasem z roku 1965, opravdu super snímek!

Z Rjukanu, který leží v údolí, šplhá po svahu cesta několika serpentýnami až k parkovišti, odkud vede značená cesta k vrcholu. Nasadili jsme sněžnice, bereme běžky, Martin s Taylorem prkna a vyrazili. Počasí nám přálo, jasno a slunečno, teplota v autě ukazovala na parkovišti příjemných -15°C. Místy to pěkně profukovalo, takže pocitová teplota klesla, ale když je člověk nastrojen ve vlně od hlavy až k patě, tak se není čeho bát :) Sněhu nebylo zase tak moc, spíš místy to bylo nafoukaný a bořilo se to až nad kolena, ale to jen výjimečně. Po 3,5 hodinách jsme dosáhli chaty, která leží kousek pod vrcholem. Byla zavřená, a tak jsme si dali svačinu ve winter roomu. K nedalekému vrcholu vede ještě cesta po hřebínku, ale tam už jsme se nevydali, vzhledem k tomu, že nás tlačil čas a taky jsme to neshledali úplně bezpečným. Po obou stranách se svažuje docela strmý svah. Nemá cenu moc kecat, mrkněte na obrázky...

 

Česko - Americko - Britská výprava

Ed a jeho waleský maskot

Běžky, jak jsme později zjistili, nebyla úplně šťastná varianta, protože je bylo nemožné použít. Já jsem nakonec ráno zapomněl doma boty, takže jsem je ani vzít nemohl. Nakonec i dobře. Martin s Tylorem nahoře nasadili snowboardy a spustili se do freeridu, docela jsem jim to záviděl. Nebyla to ale sranda, vzhledem k nevelké nadílce sněhu všudě číhaly kameny. Kluci to ale zvládli bez úrazu, my jsme se splazili dolů po svých a o půl pátý už jsme vyráželi zpátky domů. Asi za polovinou cesty jsme udělali ještě malou přestávku v Heddalu, kde se nachází největší největší norský dřevěný kostel. Několik rychlých obrázků, teplota venku -19°C a honem zase do vytopeného auta. Po příjezdu jsme si udělali společnou večeři, a tak jsme ten den příjemně zakončili. 

Rjukan v údolí

Heddal stavkirke