Stručné zprávy ze severu

Ahoj všichni příznicvi, pokud si vás můžu dovolit takto nazvat (ještě mám nějaký sebevědomí), mého blogu! Podle četnosti příspěvků si takhle moc čtenářů určitě nezískám, ale když to prostředí tady svádí být pořád někde jinde než jen u počítače. To doufám, chápete.

Sníh se snesl z nebe, pokryl krajinu a začalo mrznout. Už mrzne asi 14 dní, ale toho sněhu moc nepřibylo. Venku už se taky stmívá mnohem dřív (asi ve čtyři) a ráno když vstávám v 8 (to není provokace pro pracující :) ), tak se teprve začíná rozednívat. Počasí nepřeje moc outoorovému vyžití, zato toho indoorového mám až nad hlavu. Do 1. prosince musím totiž odevzdat všechny eseje na předmět Outdoor Life (je jich celkem kolem 10), ale protože to dopadá jako vždycky, nejvíc práce dělám až v posledních dnech. Je to ale těžký když venku je pořád tak hezky! A navíc, stejně se mi nejlíp pracuje pod tlakem takže je to vlastně tak trochu dobře. Posledních pár dní sedím u počítače a tvořím. Nejde to úplně nejrychleji, ale já to stihnu :)

Včera, ve čtvrtek 25.11., pro nás, mezinárodní studenty, připravili Američani večeři u příležitosti Dne díkuvzdání. Tak jsme podle tradice pojedli krocana a k tomu spoustu dalších různých příloh - každý připravil něco. Byla to dobrota. Po večeři ještě dezert, který se skládal z produktů vytvořených ostatními studenty - my jsme pekli český buchty s povidlama, makem a jablky. Moc nenakynuly, ale chuťově rozhodně nezklamaly :) Tak to bylo moje první díkuvzdání. Díky!

 O den později, tedy dnes v pátek, jsem absolvoval podle sylabu svoji poslední oficiální výuku ve škole. Paradoxně se ale ve škole nekonala. Jeli jsme v rámci přemětu The Individual, Environment and Society do 50 km vzdáleného Morgedalu, kolébky lyžování. Konkrétně telemarkového lyžování. Narodil se tady totiž Sondre Nordheim (*1825), který měl velký vliv na podobu dnešního lyžování. Pro zájemce více info tady. Navštívili jsme zde muzeum, které je zasvěceno z větší části výrobě a vývoji lyží, částečně norským polárním výpravám a olympiádě v Lillehammeru (1994). Dokonce venku před muzeem pořád hoří olympijský oheň. Asi nejhezčí muzeum co jsem tady zatím viděl. Rozhodně přebylo ty bergenský. Po krátkém obědě, kdy jsme si každý poslušně vytáhli svoje vlastní svačinky a termosky s čajem, jsme se vydali na kratší výšlap do rodného domu Sondreho. Venku bylo tak -13°C, takže docela kosa, ale svítilo sluníčko a všechen ten prašan tomu dodal náboj. Bylo to hezké a stylové zakončení výuky, ujímá se mě trochu nostalgie, že už se mi to tady krátí.

Takhle se vyráběly lyže

Trochu jsem jim s tím musel pomoct.

Psi byli jako živí, i když byli vycpaní :)

Sám velký Sondre Nordheim

Muzeum lyžování

I když to není moc vidět, hoří tam olympijský oheň, který byl odsud dopraven do Lillehammeru v roce 1994

Pohled dolů do údolí, Morgedal

Teď už mi zbývá jen napsat všechny ty práce, v prosinci píšu ještě test z norštiny a na 13. už mám zabookovanou letenku domů. Ještě pořád jsem nenapsal ty reporty z vody a moře, slibuju, že to napravím, ale nejdřív až po 1. prosinci. Zůstaňte mi věrní, já se ještě ozvu, ale teď se jdu zase vrhnout na psaní! Mějte se krásně, přátelé. Toť zatím ze severu vše. Slyšel jsem, že už i v ČR začalo chumelit, tak snad už něco pořádně napadne! Skol!

Bergen (4.-8.11.)

Už dlouho jsme plánovali výlet na západní pobřeží, kdy hlavním cílem bylo 2. největší norské město - Bergen. V dostatečném předstihu jsme koupili zvýhodněné lístky na vlak a začali se těšit. Konečné složení týmu - Eva, Eliška, Elizabeth (GER) a já. Takže výlet se samýma ženskýma. Největší obavy z "crazy Czechs" měla naše německá kamarádka.

Rozhodli jsme se prodloužit si víkend o jeden den, a tak jsme, byť velice neradi, oželeli jednu lekci předmětu The Individuals, Evironment and Society. Protože cesta je velmi daleká, zvolili jsme variantu cestovat přes noc a ušetřit tak jeden den. Nasedli jsme tedy do vlaku ve čtvrtek před osmou hodinou večerní a vyrazili vstříc civilizaci (je to totiž náš první výlet do města, zatím to byla samá divočina, tak to bylo potřeba trochu vykompenzovat). Po 1,5 hodině cesty pendolinem (které tu jezdí jako normální rychlík, bez příplatku!) jsme dorazili do Drammenu, kde po 2,5 hodinovém čekání přestupujeme na přímý vlak do Bergenu. Čeká nás 7 hodin jízdy. Ve vlaku je možné rezervovat i lůžko, ale za docela velký příplatek, tak tuto variantu samozřejmě nevolíme. K našemu milému překvapení je na každé sedačce připraven "spací balíček", který obsahuje deku, nafukovací polštářek, špunty do uší a klapky na oči - a to vše si můžeme dokonce nechat. Místa na nohy je taky dost i když pod sebou máme batohy, takže pohoda. Po několika minutách jízdy se halím do deky, nasazuji klapky na oči a téměř celou cestu prospím. Budím se jen párkrát, když vlak zastavuje ve stanici, ale hned zase padám do hlubokého spánku. Podle průvodce je trasa Oslo - Bergen jedna z nejkrásnějších v Norsku a doporučuje se ji absolvovat za světla - vlak totiž překonává mnoho údolí, projíždí bezpočtem tunelů a jede i přes nejvýše položené vlakové nádraží ve Finse - 1222 m nad mořem. Tam se mimochodem budím a s překvapením zjišťuju, že je tam asi metr sněhu. Pak už ale sjezd zase dolů k moři. Do Begenu přijíždíme ještě za tmy v sedm hodin ráno, přesně podle jízdního řádu.

Trochu kafe na nádraží v Drammenu

Finse - nejvýše položené norské nádraží (1222 m.n.m)

Příjezd do Bergenu

Protože venku docela dost prší, snídáme v čekárně a čekáme až se počasí trochu umírní a rozední se. První kroky vedou do infocentra, které otevírá v 9 hodin, zde trávíme asi půl hodiny, studujeme letáky, abychom o něco zajímavého nepřišli a plánujeme harmonogram na příští dva dny. Nakonec kupujeme tzv. Bergen card, která stojí 250 NOK/ 200 NOK pro studenty, platí na 48 hodin a platí na vstup do vetšiny muzeí, akvária, MHD a dokonce i na lanovku, která je velmi podobná té na Petřín (ale mladší) a vede na jeden ze sedmi kopců obklopujících celé město. Po pečlivém propočítání nákladů se nám to velmi vyplatí a dokonce teď mimo sezónu je to ještě výhodnější než v létě.

Snídaně na nádraží

Konečně zajímavý exponát! :)

 Protože venku se zase spouští celkem intenzivní deštík, míříme do kulturně-historického muzea. Ve sbírce mají spousty archeologických nálezů, sbírku tradičních krojů, spoustu maleb a obrazů z kostelů, pak něco z historie města až po Eskymáky a celé je to zakončené Egyptem. Celkem chaotické, ale jak jsme se přesvědčili později, je to tady tak normální. Asi po hodině a půl se ukrýváme před neustálým deštěm hned vedle v muzeu námořnctví. To je už mnohem zajímavější, alespoň pro mě, holky to evidentně až tolik nebere. Chození po muzeu a obdivování exponátů dá zabrat, a protože nám docela vyhládlo a nic pořádného jsme dnes ještě nejedli, se svolením obsluhy muzea vyndáváme chleby, džus, kávu, čaj, sušenky a děláme si tak příjemný oběd. Samozřejmě slušně poděkujeme a vyrážíme na déšť. Protože nedaleké přírodovědné muzeum je v rekonstrukci a tudíž zavřené, navštěvujeme na chvíli místní univerzitní knihovnu. K mému překvapení je v pátek odpoledne docela dost plno. Později zjišťuju, že v sobotu a v neděli je zavřeno, a tak se všichni studenti snaží nastudovat co to dá ještě před víkendem. Objevuji vychytávku - místnost o rozměrech 1 metr čtverečný s prosklenými dveřmi - telefonní budku bez telefonu. Když někomu zazvoní mobil, může se tu zavřít aniž by chodil ven a vyřídit si v klidu hovor. Co se mi ale moc nelíbílo, tak dveře od záchodu jsou pouze na studentskou kartu a zrovna nikdo nejde kolem, budu to muset ještě chvíli vydržet. Ve foyer se nachází příjemná studentská kavárna, kde ale studujeme pouze nápojový lístek a protože se déšť trochu uklidnil, vyrážíme dál.

Cíl - akvárium. V 15 hodin začíná show s tuleni, kterou si nechceme nechat ujít. S menšími potížemi nakonec nacházíme zastávku busu, který tam jede. Jízdní řády tu ale mají docela nepřehledný. Časy odjezdů autobusů jsou na všech zastávkách uvedeny z počáteční stanice a pak je vedle pouze itinerář zastávek a jen u některých je napsán čas, jak dlouho to trvá do té které zastávky. Takže člověk ještě musí docela počítat a někdy si i domýšlet, kdy že vlastně ten autobus vůbec přijede. Moc jsem to nepochopil, proč to mají takhle nešikovně. A ještě k tomu v autobusu nehlásí, kde to právě zastavuje a plno zastávek je na znamení, takže jsme málem zapomněli vystoupit. Ať žije MHD v Praze!

Nicméně do akvárka dorážíme asi s 5 minutovým předstihem a tulení show stíháme. No, kdybych za to měl platit ty prachy co to stojí normálně, tak bych byl asi zklamanej. Ale bylo to celkem příjemné zpestření po chaotickém muzeu kultury a dokonce jsme to měli, speciálně pro nás, i v angličtině. Potom procházíme zbytek akvária, které je zaměřené z velké části na kdejakou tropickou havěť. To mají zpracované naopak velmi pěkně! Odcházíme těsně před zavíračkou v pět hodin a venku už se pomalu setmělo. Rozhodujeme se postavit stan nad městem a uvařit něco k večeři. Vyjíždíme tedy petřínskou zubačkou nad Bergen, odkud je nádherný výhled na celé město. Nedaleko konečné stavíme stan na jednom z mála rovných míst - lesní stezce. Rychlá večeře a ještě ten den se vydáváme zpět dolů na noční prohlídku města. Absolvujeme dokonce i jeden prohlídkový okruh v teple autobusu. Do spacáků zalézáme relativně brzy, asi v půl desáté.

Ráno nás vítá vymetenou oblohou a podle předpovědi to má vydžet celé dopoledne. Protože většina muzeí má velmi krátkou otevírací dobu (většinou od 11 do 15 hodin), ráno trávíme v Bryggenu - staré části města ležící hned u přístavu, zapsané v UNESCO. Bryggen sloužil několik staletí německé hanzovní lize, která zde velmi čile obchodovala. Platila zde pro ně dokonce odlišná pravidla než pro původní norské obyvatele a byl přísný zákaz, aby se mezi sebou mísili.

Bryggen

Navštěvujeme dokonce i tradiční rybářský trh, kde dostávám ochutnat i maso z velryby a lososa. Velmi dobré! Chvíli se bavím s jedním z rybářů a povídám mu i o mé zkušenosti  s předvánočním prodáváním kaprů u nás. Moc ho to zjevně nenadchlo, tady je to na úplně jiným levelu :)

Jedenáctá hodina odbyla, muzea se otevírají! Jako první navštěvujeme muzeum Hanzy, které se nachází přímo ve starých bryggenských dřevěnných domech u přístavu a zjišťujeme, jak se zde ochodníkům žilo. Poté naše kroky vedou do Håkons hall, což je druhá největší obřadní síň v Norsku, kterou nechal v letech 1247-61 vybudovat král Håkon Håkonsson pro svatbu a korunovaci svého syna. Hlavní sál je nádherný, ale ve zbytku interiérů se nacházejí jen židle a stoly a židle a stoly a židle a stoly a taky ještě židle a další stoly.... vypadá to tam jako v obrovský hospodě, ale bez barů.

Håkons hall

Jako poslední z detinací kulturně-poznávací činnosti zakončujeme naše bergenské putování v Bryggenském muzeu. K našemu zklamání je to velmi podobné kulturně-historickému muzeu, které jsme navštívili jako první předchozí den. Prohlídka je zakončena expozicí norských zlodějů, lupičů a lapků a taky proslulými prostitutkami.

Tím pro nás veškerá kultůra v Bergenu končí a je na čase přemýšlet, jak se dostat domů. Lístky na zpáteční cestu totiž nemáme - rozhodli jsme se ušetřit nějakou tu korunu a vypravit se stopem. Dnes se ještě chceme dostat kousek za Bergen a ráno vyrazit. Podle rady slečny z infocentra jedeme MHD do vedlejšího města Åsane, kde stavíme stan na malém fotbalovém plácku mezi domky. Protože je už tma a město nenabízí nic zajímvého, rozhodli jsme se vydat za teplem do místního nákupního centra, kterého jsme si všimli při příjezdu. Proč všichni lidi proudí ven? - aha, protože je sobota a všechno zavírá v 18h. To jsou trošku jiné poměry než u nás, kdy turistika po nákupních centrech bývá velmi oblíbenou víkendovou zábavou mnoha českých rodin. Ale pozor - supermarket ICA zavírá až v 19h! A tak skoro hodinu obcházíme regály a vybíráme co dobrého na zub si dáme. Po zavíračce trávíme ještě 1,5 hodiny s horkou čokoládou v mekáči, který zavírá dokonce ve 21h! Když už jsou opravdu všechny zdroje tepla nadobro zavřeny, jdeme zpátky a zalézáme do tepla našich spacáků. Ráno se probudíme a vítá nás 5 cm čerstvé sněhové pokrývky. Holky staví sněhuláka a já úspěšně zvrhávám ve stanu vařič i s ovesnými vločkami, které chystám k snídani. Na druhý pokus už vše probíhá v pořádku. Po snídani balíme stan a odebíráme se k silnici.

Rozdělujeme se na páry - Eliška & Elizabeth a já s Evou. Loučíme se s tím, že se snad uvidíme až v Bø. Ze začátku je provoz velmi malý, a tak měníme místo a asi po 15 min se nám konečně daří zastavit první auto. Starší paní nás veze asi 10 km za město k frekventované silnici vedoucí na Oslo. Po chvílí zastavuje malý yaris se třemi mlaďáky vracející i se z Bergenu do Osla - ač to tak nejdřív nevypadalo, vejdeme se k nim i se dvěma krosnami a jedeme s nimi necelých 100 km do města Voss. No nebudu to moc protahovat. Odtud asi po třičtvrtě hodině stopujeme chlapa s pětiletým synem, který nás veze přes krátký trajekt až do města Odda, kam už se dostáváme za tmy a na benzínce potkáváme holky, které to zkouší na osobní dojem a přímo se ptají řidičů, jestli je nesvezou. My s Evou jdeme zkusit štěstí s cedulí o kousek dál pod pouliční osvětlení. Behěm 10 min se už vezeme o dalších 40 km dál a začínáme stoupat do hor. Asi v sedm hodin jsme se dostali do lyžařského městečka Røldal, kam za námi během chvíle doráží i holky. Doprava už je tu o dost řidší a po našich propočtech jsme kousek za půlkou celé trasy. Zkoušíme to až do devíti na busové zastávce a když už je frekvence aut menší než jedno auto za 10 min, tak to vzdáváme a rozhodujeme se s Evou postavit stan a pokračovat ráno. Elizabety ještě týž večer překecaly chlapa s malým autem a dvěma dětmi na pumpě a dokonce se dostávají až domů. Ráno je hustota dopravy velmi podobná předchozímu večeru, docela mrzneme, zahříváme se čajem a neustálým poskakováním. Po 1,5 hodině, už docela zoufalí, zvedáme palec a stopujeme kamion. Řidič je velmi příjemný, dobře se nám s ním povídá a vezme nás dokonce až do Bø! Jedeme si jako páni 2 metry nad silnicí a kocháme se nádhernými výhledy na náhorní plošině Hardangervidda. Nahoře už je docela dost sněhu a uklouzané nevysolené silnice.

Kamion s návěsem občas trochu zasmykuje a pan řidič to jen okomentuje chladnokrevným "oh shit". Já místy brzdím i očima, ale asi není do zatáček na sněhu potřeba tolik brzdit... V Seljordu, asi 30 km před Bø, absolvujeme ještě povinnou 30 min pauzu a o půl třetí odpoledne už vystupujeme v cíli naší cesty. Nečekaně se nám to protáhlo o půl dne, ale rozhodně to za to stálo. Begen je nádherné město a můžu ho jen vřele doporučit!

Kjeragbolten - víkend ze snu

Nedá mi to a musím se s vámi podělit o zážitek, který mi připravil právě uplynulý víkend. Dovolím si přeskočit reporty o dvou uplynulých školních tripech z vody a z moře - dodám později. To, co jsem zažil teď o víkendu je mnohem silnější. Ale pěkně od začátku:

Ve čtvrtek jsme seděli ve školní kantýně a užívali si každotýdenní "coffee hour", tedy kafe a vafle zdarma. Debatovali jsme a ještě ladili plány a náš poslední společný 10ti denní study trip, na který se vydáme v úterý. Čekal nás prodloužený víkend, a protože předpověď hlásala slunečné počasí po celou dobu, byl by hřích to nějak nevyužít. Můžou to taky být jedny z posledních hezkých dní tady, v listopadu už může hodně pršet a pak i sněžit. Ptal jsem se spolužáků co mají na víkend v plánu - jedna skupina chce vyrazit autem na Gaustatopen, nejvyšší vrchol Telemarku, ze kterého je za dobrého počasí vidět 1/6 Norska - hmmm, velmi lákavá nabídka. Holky z Lotyšska zase chtějí stopovat na západní fjordy, konkrétně navštívit jedno z nejznámějších a často fotografovaných míst v Norsku - Kjeragbolten (balvan zaseknutý mezi dvěma skalami 1000m nad fjordem). Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem se jasně rozhodl pro fjordy. Večer jsme se domluvili na konkrétních detailech, naplánovali trasu a ještě naverbovali Lukasze z Polska. Ráno v 8 hodin se scházíme venku před domky. Naše kroky ještě vedou do školy, kde si půjčujeme stan (jak jinak než zdarma samozřejmě), půjčujeme mapu z knihovny, tiskneme cedule na stop, googlíme poslední info a v deset hodin si to už štrádujeme k silnici.

Pro usnadnění stopování se rozdělujeme na dva páry - já s Agnese a Lukasz s Elizabeth. Stříháme si, kdo začne. My samozřejmě prohráváme, a tak musíme čekat. První pár má celkem štěští - chytají auto po 20 minutách. Nám to následně trvá 45 min. První nás veze pán v luxusním BMW, asi 50 mu může být, jedeme s ním cca 50km. Celkem slušný! Vyhazuje nás kousek od odbočky, odkud potřebujeme pokračovat dále. Netrvá ani 5 min a zastavuje nám chlapík ve fabii, taky zhruba padesátník. Komunikuje velmi slušně anglicky a že prý nás hodí asi 30 km od místa kam potřebujeme - luxus. Jedeme s ním následných asi 120 km, sám se nabídl, že mi klidně zastaví, pokud chci něco vyfotit - prostě pecka, zastavujeme asi 4x :) Ještě nám hodně říká o místech, kudy projíždíme a dává rady. Průvodce k nezaplacení. Už asi ve 3 hodiny odpoledne jsme nedaleko našeho cíle.

Čekáme ale na druhý pár, který neměl takové štěstí jako my a doráží zhruba o 2 hodiny déle. Následných 30 km vede po úzké silnici, kde není skoro žádný provoz, natož v pátek odpoledne. Dokonce se nám podaří ještě stopnout chlapíka, který nás popováží asi o 8 km dále a všechny najednou! Už je asi půl šesté, a tak náš plán je dojít pěšky ještě kousek dál, postavit stan a ráno zkusit chytit nějaké turisty mířící na Kjerag, stejně jako my. Stan stavíme už za tmy, vaříme večeři a spokojeně usínáme. Ráno už v deset stojíme na silnici a zkoušíme své štěstí. Ještě není moc provoz, tak se pomalu přesouváme pěšky. Asi po 2 km chůze nám zastavuje manželský pár ve středních letech a veze nás na parkoviště, odkud začíná značená trasa na Kjerag. Lukasz s Elizabeth přijíždí hned v závěsu. Je 11 hodin dopoledne a konečně můžeme vyrazit za našim vysněným cílem. Cesta vede přes tři hřebeny a trvá 2,5 hodiny. 

Průvodce Lonely Planet o tomhle místě píše: "Kjeragbolten je ohormný oválný balvan vklíněný mezi dvě skalní stěny vzdálené jen asi dva metry. Desetikilometrová túra zahrnuje i velmi náročné stoupání (převýšení 700m) od parkoviště Øygardsstølen Café nedaleko nejvýše položené serpentiny nad Lysebotn. Cesta se táhne do kopce a přes tři hřebeny a místy vede přes prudké rozbahněné úseky, které mohou být velmi náročné. Jakmile jste u Kjeragboltenu, ještě nemáte vyhráno, protože pokud chcete dojít až na balvan, musíte být schopni náročného balancování, například přechod přes nechráněnou římsu na skále vysoké tisíc metrů. Odsud už můžete překročit (nebo se doplazit) přímo na balvan a vychutnat si pohled, který patří v Norsku k nejúchvatnějším." S tím balancováním to není až zase tak napínavý, jak se píše v průvodci. Pro člověka, který má alespoň základní zkušenosti s lezením, to je procházka.

To, že jsme dorazili na místo, poznáváme okamžitě. Na fotkách to vypadlo úžasně, naživo je to ještě úžasnější! Spostu času trávíme focením, já pořád běhám někde okolo, jsem prostě ohromen. Jsou to úžasné pohledy, Lysefjord téměř kilometr pod námi, neuvěřitelné. Celkem se kocháme a odpočíváme asi skoro 3 hodiny než se vydáváme stejnou cestou zpět.

Na parkoviště přicházíme kolem šesté a zastavujeme mladý pár, který právě odjíždí ve velkým transportéru. Bohužel nemá moc místa kvůli plnému kufru věcí na windsurfing. Nabízí se, že nám může vzít batohy a dva z nás, souhlasíme, udáváme si místo setkání a já s Agnese jdeme vyhlížet oběť na parkovišti, která by nás odvezla trochu blíž civilizaci. Hned na první pokus souhlasí dva chlapi s pajerem. Po krátkém představení zjišťujeme, že jeden z nich je Slovák, který tady studuje norštinu. Chlapci mají ještě v plánu, než pojedou zpět, sjet serpentýny a podívat se dolů do fjordu - proč ne, přece nebudeme proti :) A tak si ještě děláme menší výlet a pak už honem zpátky za našimi kamarády. Chudáci celkem vymrzli když na nás čekali. Kousek od silnice, hned vedle kempu, stavíme stan na písčité pláži u jezera. Všichni jsme už řádně hladoví, a tak sytíme žaludky teplým jídlem a spokojeně usínáme. Ráno vstávačka na osmou a v deset už zkoušíme naše štěstí s palcem u silnice. Čeká nás asi 50km pasáž přes hory po úzké silnici než se dostaneme na hlavní silnici mířící do Osla. Až asi po 1,5 hodině zastavuje první auto. Hodná paní nás bere přesně tam, kam potřebujeme. Zde už je provoz o něco větší a po půl hodině stopujeme velký černý mercedes, který řídí pán kolem 60. 

Dalen hotel

Hned jak vystupuje z auta už na nás mluví anglicky - to se nám ještě nestalo. Jede ze Stavangeru do Osla a auto má plné židlí, ale ochotně nám uvolňuje sedačky a místo pro batohy. Velmi dobře se nám s ním povídá, dozvídáme se, že je právník a že procestoval už velkou část světa, žil několik let v Řecku, má ženu z Finska a když byl mladý často za ní jezdil stopem, koupil farmu v Maďarsku, zítra letí do Vídně na operu... velmi zajímavé setkání. Když projíždíme městečkem Dalen, zastavujeme u krásného starého hotelu (www.dalenhotel.no), který nám chce ukázat, protože už v něm jednou byl. Bohužel je ale pro veřejnost zrovna zavřený kvůli svatbě předešlý den. Domlouvá nám ale, že se i přesto můžeme jít dovnitř podívat a obdivovat jeho krásu. Pak nám ještě na pumpě kupuje čokoládu a na cestě zastavujeme u starého dřevěného kostela Eidsborg stavkyrkje. Připadáme si jako ve snu. A konečně, když se dostáváme na místo, odkud už je to jen 30 km od našeho cíle v Bø a kde bychom měli vystupovat, rozhoduje se, že nás hodí přímo domů. Sice si cestu trochu prodlouží, ale vůbec mu to nevadí. My jen zíráme s otevřenou pusou a nemůžeme tomu uvěřit. 

Náš Albert se svým vozem

Po půl čtvrté vystupujeme na benzínce v Bø, loučíme se, vyměňujeme kontakty a nevěříme, že se to opravdu stalo. Dobří lidé ještě nevymřeli. Ať si říká o Norech kdo chce, co chce, ale já nemůžu řict jediné špatné slovo. Musím to zaklepat na dřevo, ale moje zkušenosti jsou zatím jen pozitivní. Taky jsem se zamiloval do stopování, už tady jinak cestovat nebudu :)

Tak tedy skončil tenhle úžasný výlet. Stále jsem plný dojmů a nemohl jsem se o ně nepodělit. Celé bych to popsal jediným slovem - WOW! :D

První trek do pohoří Lifjell (30.8.-2.9.)

Protože už mě mnozí z vás urgovali ať konečně něco napíšu, tak jsem se k tomu konečně dokopal. Omlouvám se, že jsem měl tak dlouhou pauzu, ale v poslední době se toho tolik dělo, že jsem buď neměl čas a když už čas byl, tak jsem byl línej. Dnes jsem lenost poprvé překonal a sepsal co se stalo na prvním treku. V současné době už mám za sebou kurzy 3, takže zbytek se tu bude objevovat v nejbližších dnech. Od 12.-21.10 odjížím na svůj poslední, tzv. study trip, tak do té doby chci dát dohromady vše, co jsem dosud nestihl. Doufám, že jsem plno z vás za tu dobu neodradil a budete zase mými pravidelnými čtenáři :)

Takže jdeme na to!!!

Ráno se scházíme na půl devátou na busovém nádraží. Ještě přerozdělujeme náklad společného jídla,  aby každý nesl zhruba spravedlivý podíl. Také si rozdělujeme části školního stanu, který váží  snad tunu. Aby bylo jasno - ze všech 15 studentů Outdoor life jsme rozděleni na 2 samostatné  skupiny, ve kterých jsme se rozdělili ještě na poloviny a spíme ve dvou stanech a také zvlášť  vaříme. Alespoň tak jsme si to naplánovali už ve škole. K oběma skupinám nám jsou ještě přiřazeni  dva studenti 3. ročníku norského Friluftslivu, k té naší nakonec jen jeden/jedna - Anna nám bude  dělat průvodce na následující 4 dny v horách. Druhá holčina, co s námi měla jít na poslední  chvíli onemocněla. Ještě s námi se všemi jde učitel André, který se na první den připojuje k nám.

Okolo deváté přijíždí autobus. Víme, že máme jet pouze nedaleko, a tak očekáváme stanovenou cenu,  protože jak je všeobecně známo, ceny hromadné dopravy jsou v Norsku nehorázně vysoké. Naštěstí  ale norové mají všemožné slevy pro studenty a ani autobusy nejsou výjimkou. Ale i přes tyto slevy  se tu pořád vyplatí jezdit autem i sám. Jiný kraj, jiný mrav. Ale to jsem trošku odbočil... Cena  je nakonec stanovena na 40 NOK. Nasedáme do busu a já zapínám stopky, jen tak pro zábavu. Čas se  zastavuje na konečných 13 minutách. No, to jsme se moc nepovozili. Vylézáme ven, každý se chopí  své krosny a autobus mizí v dáli. Nácházíme se v osadě Hegna, hned na kraji jezera Seljordsvatn,  ve kterém se podle legendy nachází příšera podobná té lochnesské. Odsud už budeme pochodovat po  svých.

Protože každá skupina si naplánovala trasu na celý trek podle sebe, nebudeme se s nimi příští dny  moc vídat, společné máme lokality určené pro přespání, ale i přesto budeme ctít své soukromí.

První den nám počasí docela přeje a my se vydáváme z údolí vzhůru do pohoří Lifjell. Start našeho  putování se nachází ve výšce něco málo přes 100m. Nejdříve nabíráme výšku po asfaltové silničce,  která se zařezává do strmého svahu celého úbočí. Po pár kilometrech z ní uhýbáme a přes  neposečenou louku si krátíme cestu na menší lesní cestu. Po té mineme posledních pár stavení a  zmizíme v lese. Z této cesty odbočujeme na malou pěšinu, kterou jsme nejříve přešli, protože jsme  ji přehlédli. Kdybychom neměli mapu, tak ani nepoznám, že tam nějaká je. Údajně už není téměř  používaná, dříve ji využívali původní obyvatelé, kteří žili na Lifjellu, ale to už je tak 100 let  zpátky. Postup se náhle prudce zpomalil, pěšina je hodně úzká, navíc ještě v prudkém svahu stoupá  údolím potoka, který je někde hluboko pod námi. Občas je potřeba přelézt či podlézt strom,  přeskočit balvan, přidržet se větve při úhybném manévru nějaké překážce atd. Dokonce musíme  překonat i jedno asi 20m široké suťoviště, které není úplně stabilní. Náš postup se zpomalil asi  na 0,5 km/hodinu, cestu musíme kolikrát hledat protože náhle zmizí. André dokonce některé úseky  prosekává sekerou. Mně se dokonce podařilo zaklínit si nohu půlmetrovým balvanem, který se pohnul  když jsem na něj stoupnul. Je to celkem nepříjemný tlak když nohu drtí šutr, ale naštěstí mi  kamarádi, po tom co jsem trošku zvýšil hlas a z výrazu asi nevypadalo, že jsem úplně v pohodě,  přiskočili na pomoc. Příště si dám většího bacha, kam šlapu. Po několika hodinách a pauze na oběd  u jedné zapadlé chatky se dostáváme konečně nad hranici lesa asi v 800m a otevírají se nám  nádherné rozhledy. Ráz krajiny se náhle změnil, přirovnal bych to asi ke Krkonoším ve výšce 1400m,  ale o něco hezčí :) Všude samé borůvky, skalky a jezírka, sem tam nějaký zakrslý porost. Nevím,  jak to příjde ostatním, ale já jsem unešen, pořád fotím, něco tak pěkného jsem v takové výšce  nečekal.

Když jsem u toho focení - rada pro začínající fotografy: předtím, než někam vyrazíte s foťákem,  zkontrolujte si, zda jste nezapomněli kartu ve čtečce v počítači. Může se vám totiž stát, že  přijdete na nádraží, chcete si zdokumentovat skupinu už od začátku a po zapnutí přístroje se na  vás rozsvítí nápis "NO CARD". Takže padlo několik nepublikovatelných slov a pak jsem se s Evou  demokraticky domluvil, že můžu obsluhovat její přístroj, protože ona nemá v plánu tolik fotit.  Alespoň malá satisfakce.

Zbytek prvního dne už tolik nestoupáme a dostáváme se ještě asi 2,5 km dále, kde budujeme první  kemp. Ten se nachází kousek nad jezerem Hønsevatni (995m). Je nám tu k dispozici přírodní  přistřešek v podobě jeskyně pod ohromým balvanem, kde se nachází ohniště. Pro spaní ale stavíme  stany, všichni se tam stejně nevejdeme a já se svým novým péřákem nechci navlhnout. Vaříme svou  první večeři a já k této příležitosti dávám k dispozici své skupině funglové nerezové nádobí.  Byla to ale chyba. Němka Elisabeth zapomněla míchat sladkokyselou omáčku s tuňákem a úspěšně ji  připaluje - v mým novým nerez ešusu! Tak se tvářím, že to je v pohodě, že to určitě půjde dostat  dolů. Asi po půl hodině společného snažení se nám daří většiny černoty zbavit, ale nakonec to  úplně všechno nejde. Takže rada začínajícím kuchařům - omáčku musíš pořád míchat! Na večerní  program nás přichází navštívit i druhá skupina, která táboří nedaleko pod námi. Sedíme všichni u  ohně, André vypráví poutavé legendy spojené s okolními kopci a Anna nám vaří borůvkovou polévku -  výborná záležitost na zahřátí. Po formálním povídání se rozpoutává diskuse a dokonce zpíváme  písně, každý národ ty své.

Druhý den už po deváté opouštíme první tábořiště a pokračujeme dál. Odtud už nevedou žádné v mapě  značené cesty, a tak k této příležitosti má každý z nás buzolu a znalosti jak ji používat  společně s mapou. Pro některé je to novinka, pro mě celkem běžná záležitost. Po předešlé  zkušenosti s norským orienťákem musím uznat, že místní příroda je víc rafinovaná než ta naše a  kolikrát umí člověka celkem klamat. Náš postup není moc rychlý, protože se střídáme ve vedení  skupiny a mapování předem naplánované trasy. Ostatně to je hlavním zaměřením tohoto výletu.  Kousek před půlkou dnešní trasy máme naplánováno zdolání 2. nejvyššího vrcholu Trognattan 1288m.  V rámci zachování celistvosti skupiny se rozhodujeme pro zdolání "na lehko", a tak asi 1,5 km pod  vrcholem necháváme batohy a šlapeme nahoru bez nich. Bohužel nás zde zatihuje menší deštík, který  nám znemožňuje výhled do okolí. A tak děláme rychlou fotku, dáváme malou svačinku a jdeme zase  dolů. Jak se ukázalo, tak se zatáhlo právě na náš výstup a už je zase krásně slunečno. Nevadí. Po  zbytek dne už se nic mimořádného nepřihodilo a my jsme sestoupili k jezeru Sunnstulvatnet (795m),  kde budujeme tábor číslo dva. V noci byla už docela kosa, na stanu se objevil i náznak jinovatky.  Jinak si ale nemůžu stěžovat na nový spacák, který mi poskytuje luxusní tepelný komfort.

Třetí den pokračujeme už zase po značené cestě směrem na západ a z tohoto bodu už se začínáme přibližovat zpátky do Bø, které je naším cílem následující den. Je to neuvěřitelné, ale počasí nám stále přeje. Až na malé zaváhání předchozí den, stále svítí slunce. U rybářské osady Hollan (odtud je fotka s vajkou a kadibudky v popředí hor) děláme větší pauzu na oběd. Těsně před tím, než se chystáme odejít, nás dochází druhá skupina. A tak se střídáme a pokračujeme do třetího tábořiště, které už není moc daleko. Protože ale jdeme celkem pomalu, děláme spoustu zastávek, přicházíme tam po několika hodinách. Přesto, že se nacházíme u malého jezírka ze všech stran chráněného nějakým kopcem, fouká tu docela chladný a nepříjemný vítr. K večeři vaříme vynikající instatní rýži od Uncle Ben's, která je po zalití horkou vodou hotová za 3 minuty - do hor vynikající záležitost. A dokonce i chutná výboně! Dochucujeme již první den osvědčeným receptem - sladkokyselou omáčkou a tuňákem (nad její přípravou už přebírám dohled já z předešlé zkušenosti) a malskáme si až za ušima. Před setměním topíme ještě malý oheň, ale protože je docela kosa, do spacáku zalézáme brzy. Ráno chceme odcházet už v osm, protože nás čeká celkem náročný a dlouhý sestup. Po zatím krátkých etapách je před námi asi 15 km.

Ráno se nám daří odejít téměř na čas. Vracíme se kousek po stejné cestě a pak už údolím stále dolů. Nohy už jsou celkem unavené, a tak jdeme opatrně. Za nedlouho už jsme zase v lese a je potřeba překonat nejstrmější část. Tam Sanders, Holanďan žijící v Norsku, padá na ruku, kterou mu před trekem vyndali ze sádry. To nám trochu zatrnulo, ale naštěstí se to obešlo bez následků. Po chvílí už se dostáváme na širokou lesní cestu, která po pár kilomnetrech přechází v asfaltku a to už značí, že se dostáváme zpět do civilizace. Zde nastává hlasování, jestli chceme posledních 6 km dojít pěšky, nebo jet taxíkem, který by stál asi 60 NOK, protože většina z nás si chtěla peníze ušetřit, vydali jsme se i na poslední úsek pěšky. Ve škole jsme ještě zatihli každotýdenní "coffee hour", kde jsou servírovány vafle, kafe a čaj zdarma pro všechny studenty. Ale protože jsme přišli až na konec, vafle už nebyly a kafe už teměř taky ne. A tak jsem si běžel domů uvařit šálek výborné brazilské kávy a tak zakončil tenhle nádherný výlet.