Cesta za severní polární kruh aneb Velikonoce na Lofotech

Protože na Velikonoce mají v Norsku celý týden prázdniny, tak už jsem se dlouho dopředu rozmýšlel, jak s tak dlouhým volnem naložit. Přece nebudu sedět na zadku v Bø, chtělo by to něco většího... Navíc Martin, který tu studoval minulý semestr, měl podobné myšlenky a chtěl přijet do Norska. Spojili jsme tedy po Skypu hlavy dohromady a vymysleli, že pojedeme za polární kruh, konkrétně na Lofoty. S předstihem jsme koupili jízdenky na vlak a začali se neskutečně těšit. Nakonec se k nám ještě přidal Zdeno, co tu studuje norštinu a Martinova kamarádka Verča, která trénuje krasobrulařské naděje v Oslu.

19. dubna v 11 hodin už jsme nasedali v Bø do vlaku, a nechali se unášet směr sever. Jeden přestup v Oslu, kde se k nám připojila Verča - Česko-Slovenská polární výprava už tedy byla kompletní, druhý v Trondheimu a po necelých 22 hodinách už jsme se blížili do cílové stanice v Bodø. Ráz krajiny se úplně změnil, cestou jsme projížděli přes Dovrefjell v nadmořské výšce kolem 1000 m, kde byly ještě kupy sněhu a podél trati se pásla stáda sobů, nad ránem jsme překročili severní polární kruh a pak jsme zase klesli k moři, kde už po sněhu nebyly ani památky. Skoro celou noc jsme prospali a ráno asi 1,5 hodiny před výstupem jsme si ještě zašli na kávu do nádherného jídelního vozu, který dýchal atmosférou polárního expresu.

Večer při přestupu v Trondheimu

Jídelní vůz polárního expresu

V Bodø v kompletní sestavě

Bodø - hlavní město kraje Nordland, leží na pobřeží Norského moře, odtud už dále na sever koleje nevedou. Je to také nejbližší místo, odkud jezdí na Lofoty trajekt. Musíme čekat až do odpoledne, děláme si krátkou procházku na poloostrov, kde se nachází malá pevnost, trochu prší, a tak se nám čekání zdá trochu dlouhé. V pět hodin už se naloďujeme a po 4 hodinách plavby, celkem 34 hodinách cestování, konečně stáváme v cíli naší cesty - Moskenes. Teda ne v úplném cíli, spíše východisku pro další putování.

Pevnost v Bodø

Pohled na město z trajektu

Nejzápadnější cíp Lofot (pohled z trajektu)

Moskenes nás vítá lehce zamračnou oblohou a teplotou okolo 5°C - podmínky cekem v pohodě. Co nejdříve se snažíme najít místo pro stan, což se nám daří kousek nad zátokou, vaříme večeři a jdeme spát.  V noci se spustil z oblohy déšť a když se jeho intenzita okolo 12 hodiny snížila, rozhodli jsme se pro aktivitu a vypravili se do asi 4 km vzdálené rybářské vesničky Å.

Å je poslední osadou na západě ostrovů, dál už se autem nedostanete, je to také poslední písmeno norské abecedy, a tak je její název celkem příznačný. Jen co jsme vylezli ze stanu, déšť zase zesílil, ale to nás neodradilo. Nějaký membrány jsme na sobě měli, a tak to zase až takovej diskomfort nebyl. Všude se vzduchem line zápach tresek, které jsou rozvěšeny snad úplně všude, sušáky jsou postaveny na nejroztodivnějších místech - holt prostoru tu není moc, a tak je třeba se přizpůsobit. Ryby se kromě domácího trhu exportují hlavně do Itálie, Španělska a Portugalska, samotné sušené hlavy do Nigérie, kde z nich dělají jakousi specialtu. Rackové chechtaví nás doprovází na každém kroku a bádáme nad tím, jak je možné, že nežerou všechny ty ryby. Bohužel jsme na to nepřišli - víte to někdo?? Když jsme se odpoledne vrátili zase do Moskenes, zmoklí jak slepice, zalezli jsme se na chvíli usušit do jediného otevřeného podniku v okolí - Café Moskenes. Jsme tu skoro jediní hosté, dáváme na socky kafe a hranolky a po rozpravě s místním číšníkem se dozvídáme, že je to Polák a žije tu už 3 roky. Dostáváme od něho užitečné rady a se zavíračkou se vracíme zpátky do stanů.

Sušící se tresky

Další den už slibuje lepší předpověd, a tak se rozhodujeme vstát ráno brzy, sbalit všechny věci a vypravit se tentokrát na druhou stranu do vesničky Reine, která je podle Lonely Planet jednou z nejkrásnějších na Lofotech vůbec. Rozkládá se na několika ostrůvcích přímo na úpatí tří fjordů. Našli jsme si, že z Reine do fjordů jezdí trajekt a je možné odtamtud podniknout krásné túry. V 8 hodin má vyjíždět, a tak s vypětím všech sil svižnou chůzí přicházíme do přístavu s dobrým pocitem, že jsme to stihli... Za pět osm a nikde nikdo, osm pryč a posádka lodi pořád nikde. Voláme na telefonní číslo - nikdo nezvedá. Ještě jednou kontrolujeme mimosezónní jízdní řád, ale nikde ani zmínka, že by to nemělo jet. Sice jsou velikonoční prázdniny, ale nenapadlo nás, že by to fakt byl až takovej problém. Později se dozvídáme, že fakt jo. Na Velikonoce tu nejde ani jeden bus, infocentra jsou zavřený, obchody taky, kanceláře nabízející veškeré aktivity taky. Prostě nikdo nemaká a čtyři český studenti mají smůlu. Aspoň, že to počasí nám dneska přeje. Rozestupují se mraky, které doposud dřímaly na vrcholcích hor,  a tak operativně měníme plán a vylezeme na nejbližsí kopec, abychom se porozhlédli trochu po okolí. Batohy necháváme za keřem hnedka kousek za nástupem, protože když vidíme jakej krpál nás čeká, tak co bychom se trápili s 20 kg na zádech. Po necelé hodině se dostáváme do sedýlka hned nad Reine a všichni jsme si málem cvrkli do kalhot, jaký výhled se nám naskytl. Zklamání z toho, že nejel trajekt, je přebyto.

Cestou dolů přemýšlíme, jaký bude náš další postup. Dál se vydat pěšky je nesmysl, protože vše je dost daleko, autobusy nejedou a stopem ve čtyřech lidech s velkejma krosnama při minimálním provozu na silnicích, je téměř nemožné. Voláme do půjčovny aut a zjišťujeme podmínky. Hned první hovor a máme auto za super cenu a na dvojnásobnou dobu půjčení než obvykle - paráda. Mimosezóna a malý turistický ruch má své výhody! Ještě večer se přesouváme asi 60 km směrem na severo-východ, cestou se kocháme neskutečnými pohledy, při západu slunce se koupeme v Severním ledovém ocánu na nádherné pláži u Flakstadu a nakonec stavíme stan na jiné pláži v Unstadu. Na konci polní cesty je krásný plácek pro stan, kde potkáváme ještě 2 Frantíky, se kterými později dáváme řeč nad lahví Becherovky a francouzského vína.

Ramberg

Ráno před odjezdem ještě provádíme směnný obchod - půl lahve Honzy Bechera za litr francouzského bio vína - celkem výhodně :) Pokračujeme směrem dále na východ. První zastávka v Borgu, kde se nachází vikingské muzeum - z několika zdrojů doporučené, abychom ho určitě neopomenuli navštívit. Co bychom ale chtěli - zavřeno. Jedem dál až do hlavního města Lofot - Svolvær. Toto čtyřtisícové městečko s příjemným centrem, rozeseté také na několika ostrůvcích, se zasněženými vršky hor v pozadí, je známé hlavně kvůli mohutné skále se dvěma zuby, tyčící se hned kousek nad kostelem. Svolværgeita, neboli svolværský kozel je naším dalším cílem. Přímo na skálu se dá dostat technickým lezením, nám ale stačí, že si ji prohlédneme zblízka. I když hořejší pasáž, kterou jsme museli zdolat, nabídla jedničkové až dvojkové lezení. Samozřejmě při vší opatrnosti a ten pohled za to stál, podívejte se sami!

Svolvær

Svolværgeita

Čas ubíhá celkem rychle a museli jsme pomalu myslet na návrat, abychom auto vrátili včas, přece jen potřebujeme ujet okolo 130 km, což po místních komunikacích zvládáme v čase okolo 3 hodin. Pokusy koupit ještě čerstvý chleba byly marné. Ale o tom už se snad ani nemusím zmiňovat, nějaké malé zásoby ale naštěstí ještě máme. V průvodci se dočítáme, že kdo nespal v rorbu*, jakoby na Lofotech ani nebyl a nám se to zdá jako dobrý nápad a určitě to bude i pěkný zážitek. Cestou zpět jsme obvolali několik poskytovatelů ubytování a po několika hovorech sehnali i cenově přijatelnou nabídku, a tak následující noc trávíme v Å, v krásné rybářské chatičce, postavené zčásti na kůlech trčících přímo z moře. Večer při západu slunce grilujeme nějaké maso na grilu na jedno použití a popíjíme francouzské víno, to je idylka...

Po cestě zpět děláme zastávku v Henningsvær

A toto je naše rorbu

Druhý den nás Verča kvůli pracovním povinnostem opouští, a tak se pouze v chlapeckém složení odebíráme do hor. Během 3 dnů podnikáme nějaké výšlapy a užíváme stále celkem přijatelných klimatických podmínek. Poslední den nám ale už zase prší. Ještě ale chceme jednou navštívit Reine a dokoupit jídlo - tentokráte by už snad ale obchody měly být otevřené! A taky že jo! Když jsme ale vylezli z obchodu, venku se spustil takový marast, že jsme radši počkali 3/4 hodiny na autobus a svezli se zpátky 5 km do Moskenes. Naše putování jsme zakočili symbolicky zase v caféčku u Poláka s kafem a hranolkami. Když už nám připadalo že tam oxidujeme moc dlouho, vydali jsme se zpět ke stanům. Ráno v 7 nám jede trajekt, a tak jdeme celkem brzy spát, abychom byli ráno použitelní. Do přístavu dorážíme s půl hodinovým předstihem, na záchodcích provádíme nejnutnější hygienu, abychom se mohli do civilizace vrátit alespoň trochu důstojně. V 7 hodin už se loučíme s ostrovy a míříme zase zpět na jih.

Rorbu v Reine

Nemohli jsme odolat nekoupit si Arctic Beer

V Bodø nás nejdříve opouští Zdeno, který hned dopoledne odjíždí vlakem napřed, aby mohl plnit své školní povinnosti, my s Martinem čekáme až na noční vlak, abychom si druhý den prohlédli Trondheim - bývalé hlavní město Norska. Čekání v Bodø si krátíme menším shoppingem a výletem na jeden z okolních kopců. V devět večer už nás ale zase unáší polární expres, po 10 hodinách ráno v sedm vaříme čaj před nádražím v přístavu. Město je celkem malé, přirovnal bych to k Hradci Králové, ale má svou atmosféru. Asi nejznámější je katedrála Nidaros, kde se korunují norští panovníci. Nádherná je taky zástavba starého města a domy na kůlech nabarvené pestrými barvami. Dvě hodiny před odjezdem chytáme sluneční paprsky v přístavu a v půl čtvrté už dalším vlakem směrem Oslo. V Oslu půl hodina na přestup a v jednu ráno následující den už jsme zase zpátky v Bø.

V polárním expresu

Katedrála Nidaros v Trondheimu

Trondheim

Deset dní uteklo jako voda, ale tohle byl velmi podařenej výlet. Pokud jste ještě na Lofotech nebyli a chystáte se někdy do Norska, poznamenejte si do svých diářů, že tohle místo stojí za návštěvu!

Pro více fotek klikejte SEM!

* Rorbu je pro Lofoty typická - jsou to rybářské chatky, charakteristické svou červenou barvou. Dnes už ale většina z nich slouží jako turistická atrakce, a je možné si je pronajmout. Některé jsou vybaveny nemodernějšími technologiemi. Ta naše, vzheldem k našim finančním možnostem, je vybavená skromně, ale myslím si, že to má své kouzlo a atmosféru.