Kjeragbolten - víkend ze snu

Nedá mi to a musím se s vámi podělit o zážitek, který mi připravil právě uplynulý víkend. Dovolím si přeskočit reporty o dvou uplynulých školních tripech z vody a z moře - dodám později. To, co jsem zažil teď o víkendu je mnohem silnější. Ale pěkně od začátku:

Ve čtvrtek jsme seděli ve školní kantýně a užívali si každotýdenní "coffee hour", tedy kafe a vafle zdarma. Debatovali jsme a ještě ladili plány a náš poslední společný 10ti denní study trip, na který se vydáme v úterý. Čekal nás prodloužený víkend, a protože předpověď hlásala slunečné počasí po celou dobu, byl by hřích to nějak nevyužít. Můžou to taky být jedny z posledních hezkých dní tady, v listopadu už může hodně pršet a pak i sněžit. Ptal jsem se spolužáků co mají na víkend v plánu - jedna skupina chce vyrazit autem na Gaustatopen, nejvyšší vrchol Telemarku, ze kterého je za dobrého počasí vidět 1/6 Norska - hmmm, velmi lákavá nabídka. Holky z Lotyšska zase chtějí stopovat na západní fjordy, konkrétně navštívit jedno z nejznámějších a často fotografovaných míst v Norsku - Kjeragbolten (balvan zaseknutý mezi dvěma skalami 1000m nad fjordem). Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem se jasně rozhodl pro fjordy. Večer jsme se domluvili na konkrétních detailech, naplánovali trasu a ještě naverbovali Lukasze z Polska. Ráno v 8 hodin se scházíme venku před domky. Naše kroky ještě vedou do školy, kde si půjčujeme stan (jak jinak než zdarma samozřejmě), půjčujeme mapu z knihovny, tiskneme cedule na stop, googlíme poslední info a v deset hodin si to už štrádujeme k silnici.

Pro usnadnění stopování se rozdělujeme na dva páry - já s Agnese a Lukasz s Elizabeth. Stříháme si, kdo začne. My samozřejmě prohráváme, a tak musíme čekat. První pár má celkem štěští - chytají auto po 20 minutách. Nám to následně trvá 45 min. První nás veze pán v luxusním BMW, asi 50 mu může být, jedeme s ním cca 50km. Celkem slušný! Vyhazuje nás kousek od odbočky, odkud potřebujeme pokračovat dále. Netrvá ani 5 min a zastavuje nám chlapík ve fabii, taky zhruba padesátník. Komunikuje velmi slušně anglicky a že prý nás hodí asi 30 km od místa kam potřebujeme - luxus. Jedeme s ním následných asi 120 km, sám se nabídl, že mi klidně zastaví, pokud chci něco vyfotit - prostě pecka, zastavujeme asi 4x :) Ještě nám hodně říká o místech, kudy projíždíme a dává rady. Průvodce k nezaplacení. Už asi ve 3 hodiny odpoledne jsme nedaleko našeho cíle.

Čekáme ale na druhý pár, který neměl takové štěstí jako my a doráží zhruba o 2 hodiny déle. Následných 30 km vede po úzké silnici, kde není skoro žádný provoz, natož v pátek odpoledne. Dokonce se nám podaří ještě stopnout chlapíka, který nás popováží asi o 8 km dále a všechny najednou! Už je asi půl šesté, a tak náš plán je dojít pěšky ještě kousek dál, postavit stan a ráno zkusit chytit nějaké turisty mířící na Kjerag, stejně jako my. Stan stavíme už za tmy, vaříme večeři a spokojeně usínáme. Ráno už v deset stojíme na silnici a zkoušíme své štěstí. Ještě není moc provoz, tak se pomalu přesouváme pěšky. Asi po 2 km chůze nám zastavuje manželský pár ve středních letech a veze nás na parkoviště, odkud začíná značená trasa na Kjerag. Lukasz s Elizabeth přijíždí hned v závěsu. Je 11 hodin dopoledne a konečně můžeme vyrazit za našim vysněným cílem. Cesta vede přes tři hřebeny a trvá 2,5 hodiny. 

Průvodce Lonely Planet o tomhle místě píše: "Kjeragbolten je ohormný oválný balvan vklíněný mezi dvě skalní stěny vzdálené jen asi dva metry. Desetikilometrová túra zahrnuje i velmi náročné stoupání (převýšení 700m) od parkoviště Øygardsstølen Café nedaleko nejvýše položené serpentiny nad Lysebotn. Cesta se táhne do kopce a přes tři hřebeny a místy vede přes prudké rozbahněné úseky, které mohou být velmi náročné. Jakmile jste u Kjeragboltenu, ještě nemáte vyhráno, protože pokud chcete dojít až na balvan, musíte být schopni náročného balancování, například přechod přes nechráněnou římsu na skále vysoké tisíc metrů. Odsud už můžete překročit (nebo se doplazit) přímo na balvan a vychutnat si pohled, který patří v Norsku k nejúchvatnějším." S tím balancováním to není až zase tak napínavý, jak se píše v průvodci. Pro člověka, který má alespoň základní zkušenosti s lezením, to je procházka.

To, že jsme dorazili na místo, poznáváme okamžitě. Na fotkách to vypadlo úžasně, naživo je to ještě úžasnější! Spostu času trávíme focením, já pořád běhám někde okolo, jsem prostě ohromen. Jsou to úžasné pohledy, Lysefjord téměř kilometr pod námi, neuvěřitelné. Celkem se kocháme a odpočíváme asi skoro 3 hodiny než se vydáváme stejnou cestou zpět.

Na parkoviště přicházíme kolem šesté a zastavujeme mladý pár, který právě odjíždí ve velkým transportéru. Bohužel nemá moc místa kvůli plnému kufru věcí na windsurfing. Nabízí se, že nám může vzít batohy a dva z nás, souhlasíme, udáváme si místo setkání a já s Agnese jdeme vyhlížet oběť na parkovišti, která by nás odvezla trochu blíž civilizaci. Hned na první pokus souhlasí dva chlapi s pajerem. Po krátkém představení zjišťujeme, že jeden z nich je Slovák, který tady studuje norštinu. Chlapci mají ještě v plánu, než pojedou zpět, sjet serpentýny a podívat se dolů do fjordu - proč ne, přece nebudeme proti :) A tak si ještě děláme menší výlet a pak už honem zpátky za našimi kamarády. Chudáci celkem vymrzli když na nás čekali. Kousek od silnice, hned vedle kempu, stavíme stan na písčité pláži u jezera. Všichni jsme už řádně hladoví, a tak sytíme žaludky teplým jídlem a spokojeně usínáme. Ráno vstávačka na osmou a v deset už zkoušíme naše štěstí s palcem u silnice. Čeká nás asi 50km pasáž přes hory po úzké silnici než se dostaneme na hlavní silnici mířící do Osla. Až asi po 1,5 hodině zastavuje první auto. Hodná paní nás bere přesně tam, kam potřebujeme. Zde už je provoz o něco větší a po půl hodině stopujeme velký černý mercedes, který řídí pán kolem 60. 

Dalen hotel

Hned jak vystupuje z auta už na nás mluví anglicky - to se nám ještě nestalo. Jede ze Stavangeru do Osla a auto má plné židlí, ale ochotně nám uvolňuje sedačky a místo pro batohy. Velmi dobře se nám s ním povídá, dozvídáme se, že je právník a že procestoval už velkou část světa, žil několik let v Řecku, má ženu z Finska a když byl mladý často za ní jezdil stopem, koupil farmu v Maďarsku, zítra letí do Vídně na operu... velmi zajímavé setkání. Když projíždíme městečkem Dalen, zastavujeme u krásného starého hotelu (www.dalenhotel.no), který nám chce ukázat, protože už v něm jednou byl. Bohužel je ale pro veřejnost zrovna zavřený kvůli svatbě předešlý den. Domlouvá nám ale, že se i přesto můžeme jít dovnitř podívat a obdivovat jeho krásu. Pak nám ještě na pumpě kupuje čokoládu a na cestě zastavujeme u starého dřevěného kostela Eidsborg stavkyrkje. Připadáme si jako ve snu. A konečně, když se dostáváme na místo, odkud už je to jen 30 km od našeho cíle v Bø a kde bychom měli vystupovat, rozhoduje se, že nás hodí přímo domů. Sice si cestu trochu prodlouží, ale vůbec mu to nevadí. My jen zíráme s otevřenou pusou a nemůžeme tomu uvěřit. 

Náš Albert se svým vozem

Po půl čtvrté vystupujeme na benzínce v Bø, loučíme se, vyměňujeme kontakty a nevěříme, že se to opravdu stalo. Dobří lidé ještě nevymřeli. Ať si říká o Norech kdo chce, co chce, ale já nemůžu řict jediné špatné slovo. Musím to zaklepat na dřevo, ale moje zkušenosti jsou zatím jen pozitivní. Taky jsem se zamiloval do stopování, už tady jinak cestovat nebudu :)

Tak tedy skončil tenhle úžasný výlet. Stále jsem plný dojmů a nemohl jsem se o ně nepodělit. Celé bych to popsal jediným slovem - WOW! :D

První trek do pohoří Lifjell (30.8.-2.9.)

Protože už mě mnozí z vás urgovali ať konečně něco napíšu, tak jsem se k tomu konečně dokopal. Omlouvám se, že jsem měl tak dlouhou pauzu, ale v poslední době se toho tolik dělo, že jsem buď neměl čas a když už čas byl, tak jsem byl línej. Dnes jsem lenost poprvé překonal a sepsal co se stalo na prvním treku. V současné době už mám za sebou kurzy 3, takže zbytek se tu bude objevovat v nejbližších dnech. Od 12.-21.10 odjížím na svůj poslední, tzv. study trip, tak do té doby chci dát dohromady vše, co jsem dosud nestihl. Doufám, že jsem plno z vás za tu dobu neodradil a budete zase mými pravidelnými čtenáři :)

Takže jdeme na to!!!

Ráno se scházíme na půl devátou na busovém nádraží. Ještě přerozdělujeme náklad společného jídla,  aby každý nesl zhruba spravedlivý podíl. Také si rozdělujeme části školního stanu, který váží  snad tunu. Aby bylo jasno - ze všech 15 studentů Outdoor life jsme rozděleni na 2 samostatné  skupiny, ve kterých jsme se rozdělili ještě na poloviny a spíme ve dvou stanech a také zvlášť  vaříme. Alespoň tak jsme si to naplánovali už ve škole. K oběma skupinám nám jsou ještě přiřazeni  dva studenti 3. ročníku norského Friluftslivu, k té naší nakonec jen jeden/jedna - Anna nám bude  dělat průvodce na následující 4 dny v horách. Druhá holčina, co s námi měla jít na poslední  chvíli onemocněla. Ještě s námi se všemi jde učitel André, který se na první den připojuje k nám.

Okolo deváté přijíždí autobus. Víme, že máme jet pouze nedaleko, a tak očekáváme stanovenou cenu,  protože jak je všeobecně známo, ceny hromadné dopravy jsou v Norsku nehorázně vysoké. Naštěstí  ale norové mají všemožné slevy pro studenty a ani autobusy nejsou výjimkou. Ale i přes tyto slevy  se tu pořád vyplatí jezdit autem i sám. Jiný kraj, jiný mrav. Ale to jsem trošku odbočil... Cena  je nakonec stanovena na 40 NOK. Nasedáme do busu a já zapínám stopky, jen tak pro zábavu. Čas se  zastavuje na konečných 13 minutách. No, to jsme se moc nepovozili. Vylézáme ven, každý se chopí  své krosny a autobus mizí v dáli. Nácházíme se v osadě Hegna, hned na kraji jezera Seljordsvatn,  ve kterém se podle legendy nachází příšera podobná té lochnesské. Odsud už budeme pochodovat po  svých.

Protože každá skupina si naplánovala trasu na celý trek podle sebe, nebudeme se s nimi příští dny  moc vídat, společné máme lokality určené pro přespání, ale i přesto budeme ctít své soukromí.

První den nám počasí docela přeje a my se vydáváme z údolí vzhůru do pohoří Lifjell. Start našeho  putování se nachází ve výšce něco málo přes 100m. Nejdříve nabíráme výšku po asfaltové silničce,  která se zařezává do strmého svahu celého úbočí. Po pár kilometrech z ní uhýbáme a přes  neposečenou louku si krátíme cestu na menší lesní cestu. Po té mineme posledních pár stavení a  zmizíme v lese. Z této cesty odbočujeme na malou pěšinu, kterou jsme nejříve přešli, protože jsme  ji přehlédli. Kdybychom neměli mapu, tak ani nepoznám, že tam nějaká je. Údajně už není téměř  používaná, dříve ji využívali původní obyvatelé, kteří žili na Lifjellu, ale to už je tak 100 let  zpátky. Postup se náhle prudce zpomalil, pěšina je hodně úzká, navíc ještě v prudkém svahu stoupá  údolím potoka, který je někde hluboko pod námi. Občas je potřeba přelézt či podlézt strom,  přeskočit balvan, přidržet se větve při úhybném manévru nějaké překážce atd. Dokonce musíme  překonat i jedno asi 20m široké suťoviště, které není úplně stabilní. Náš postup se zpomalil asi  na 0,5 km/hodinu, cestu musíme kolikrát hledat protože náhle zmizí. André dokonce některé úseky  prosekává sekerou. Mně se dokonce podařilo zaklínit si nohu půlmetrovým balvanem, který se pohnul  když jsem na něj stoupnul. Je to celkem nepříjemný tlak když nohu drtí šutr, ale naštěstí mi  kamarádi, po tom co jsem trošku zvýšil hlas a z výrazu asi nevypadalo, že jsem úplně v pohodě,  přiskočili na pomoc. Příště si dám většího bacha, kam šlapu. Po několika hodinách a pauze na oběd  u jedné zapadlé chatky se dostáváme konečně nad hranici lesa asi v 800m a otevírají se nám  nádherné rozhledy. Ráz krajiny se náhle změnil, přirovnal bych to asi ke Krkonoším ve výšce 1400m,  ale o něco hezčí :) Všude samé borůvky, skalky a jezírka, sem tam nějaký zakrslý porost. Nevím,  jak to příjde ostatním, ale já jsem unešen, pořád fotím, něco tak pěkného jsem v takové výšce  nečekal.

Když jsem u toho focení - rada pro začínající fotografy: předtím, než někam vyrazíte s foťákem,  zkontrolujte si, zda jste nezapomněli kartu ve čtečce v počítači. Může se vám totiž stát, že  přijdete na nádraží, chcete si zdokumentovat skupinu už od začátku a po zapnutí přístroje se na  vás rozsvítí nápis "NO CARD". Takže padlo několik nepublikovatelných slov a pak jsem se s Evou  demokraticky domluvil, že můžu obsluhovat její přístroj, protože ona nemá v plánu tolik fotit.  Alespoň malá satisfakce.

Zbytek prvního dne už tolik nestoupáme a dostáváme se ještě asi 2,5 km dále, kde budujeme první  kemp. Ten se nachází kousek nad jezerem Hønsevatni (995m). Je nám tu k dispozici přírodní  přistřešek v podobě jeskyně pod ohromým balvanem, kde se nachází ohniště. Pro spaní ale stavíme  stany, všichni se tam stejně nevejdeme a já se svým novým péřákem nechci navlhnout. Vaříme svou  první večeři a já k této příležitosti dávám k dispozici své skupině funglové nerezové nádobí.  Byla to ale chyba. Němka Elisabeth zapomněla míchat sladkokyselou omáčku s tuňákem a úspěšně ji  připaluje - v mým novým nerez ešusu! Tak se tvářím, že to je v pohodě, že to určitě půjde dostat  dolů. Asi po půl hodině společného snažení se nám daří většiny černoty zbavit, ale nakonec to  úplně všechno nejde. Takže rada začínajícím kuchařům - omáčku musíš pořád míchat! Na večerní  program nás přichází navštívit i druhá skupina, která táboří nedaleko pod námi. Sedíme všichni u  ohně, André vypráví poutavé legendy spojené s okolními kopci a Anna nám vaří borůvkovou polévku -  výborná záležitost na zahřátí. Po formálním povídání se rozpoutává diskuse a dokonce zpíváme  písně, každý národ ty své.

Druhý den už po deváté opouštíme první tábořiště a pokračujeme dál. Odtud už nevedou žádné v mapě  značené cesty, a tak k této příležitosti má každý z nás buzolu a znalosti jak ji používat  společně s mapou. Pro některé je to novinka, pro mě celkem běžná záležitost. Po předešlé  zkušenosti s norským orienťákem musím uznat, že místní příroda je víc rafinovaná než ta naše a  kolikrát umí člověka celkem klamat. Náš postup není moc rychlý, protože se střídáme ve vedení  skupiny a mapování předem naplánované trasy. Ostatně to je hlavním zaměřením tohoto výletu.  Kousek před půlkou dnešní trasy máme naplánováno zdolání 2. nejvyššího vrcholu Trognattan 1288m.  V rámci zachování celistvosti skupiny se rozhodujeme pro zdolání "na lehko", a tak asi 1,5 km pod  vrcholem necháváme batohy a šlapeme nahoru bez nich. Bohužel nás zde zatihuje menší deštík, který  nám znemožňuje výhled do okolí. A tak děláme rychlou fotku, dáváme malou svačinku a jdeme zase  dolů. Jak se ukázalo, tak se zatáhlo právě na náš výstup a už je zase krásně slunečno. Nevadí. Po  zbytek dne už se nic mimořádného nepřihodilo a my jsme sestoupili k jezeru Sunnstulvatnet (795m),  kde budujeme tábor číslo dva. V noci byla už docela kosa, na stanu se objevil i náznak jinovatky.  Jinak si ale nemůžu stěžovat na nový spacák, který mi poskytuje luxusní tepelný komfort.

Třetí den pokračujeme už zase po značené cestě směrem na západ a z tohoto bodu už se začínáme přibližovat zpátky do Bø, které je naším cílem následující den. Je to neuvěřitelné, ale počasí nám stále přeje. Až na malé zaváhání předchozí den, stále svítí slunce. U rybářské osady Hollan (odtud je fotka s vajkou a kadibudky v popředí hor) děláme větší pauzu na oběd. Těsně před tím, než se chystáme odejít, nás dochází druhá skupina. A tak se střídáme a pokračujeme do třetího tábořiště, které už není moc daleko. Protože ale jdeme celkem pomalu, děláme spoustu zastávek, přicházíme tam po několika hodinách. Přesto, že se nacházíme u malého jezírka ze všech stran chráněného nějakým kopcem, fouká tu docela chladný a nepříjemný vítr. K večeři vaříme vynikající instatní rýži od Uncle Ben's, která je po zalití horkou vodou hotová za 3 minuty - do hor vynikající záležitost. A dokonce i chutná výboně! Dochucujeme již první den osvědčeným receptem - sladkokyselou omáčkou a tuňákem (nad její přípravou už přebírám dohled já z předešlé zkušenosti) a malskáme si až za ušima. Před setměním topíme ještě malý oheň, ale protože je docela kosa, do spacáku zalézáme brzy. Ráno chceme odcházet už v osm, protože nás čeká celkem náročný a dlouhý sestup. Po zatím krátkých etapách je před námi asi 15 km.

Ráno se nám daří odejít téměř na čas. Vracíme se kousek po stejné cestě a pak už údolím stále dolů. Nohy už jsou celkem unavené, a tak jdeme opatrně. Za nedlouho už jsme zase v lese a je potřeba překonat nejstrmější část. Tam Sanders, Holanďan žijící v Norsku, padá na ruku, kterou mu před trekem vyndali ze sádry. To nám trochu zatrnulo, ale naštěstí se to obešlo bez následků. Po chvílí už se dostáváme na širokou lesní cestu, která po pár kilomnetrech přechází v asfaltku a to už značí, že se dostáváme zpět do civilizace. Zde nastává hlasování, jestli chceme posledních 6 km dojít pěšky, nebo jet taxíkem, který by stál asi 60 NOK, protože většina z nás si chtěla peníze ušetřit, vydali jsme se i na poslední úsek pěšky. Ve škole jsme ještě zatihli každotýdenní "coffee hour", kde jsou servírovány vafle, kafe a čaj zdarma pro všechny studenty. Ale protože jsme přišli až na konec, vafle už nebyly a kafe už teměř taky ne. A tak jsem si běžel domů uvařit šálek výborné brazilské kávy a tak zakončil tenhle nádherný výlet.

Páteční výlet a sobotní bleší trh

Další víkend je za mnou. Na kontě mám další zdolaný vrchol - Grygestolen (490 m). V pátek odpoledne jsme s Markem využili pěkného počasí a vydali se za naším cílem. Na půjčených kolech od kolegů ze Slovenska a Dánska jsme vyrazili po silnici na začátek turistické trasy asi 7 km vzdáleného. Jízda na plečkách byla celkem náročná, vidlice nepružila a přehazovačka skoro nepřehazovala. Jízda v pohorkách taky nic moc... Na konci cyklistické etapy jsme přivázali kola ke stromu a vyrazili. Převýšení bylo něco kolem 300 m, takže jsme zanedlouho vystoupali na vrchol. Opět se před námi otevřely impozantní výhledy do okolí. Z vrcholu lze vidět dvě dominatní skály, které jakoby se od celého masivu odtrhly při mohutném zemětřesení. Duše horolezce ve mě pookřela :) Počasí nám evidentně přálo, protože jsme z vršku pozorovali, jak nám prší na domečky a my mezitím chytali bronz.

Níže několik fotek pro ilustraci:

pan Marek

Při zpáteční cestě jsem si trochu zaskákal...

V sobotu se v místní základní škole konal bleší trh, který nám byl avizován už od počátku našeho pobytu zde. Taková akce se tu koná pouze jednou za rok a peníze jdou na podporu školy. Příležitost, jak tu nakoupit potřebné i nepotřebné věci za nízké ceny byla veliká. Věcí bylo nepřeberné množství všeho druhu. Za 100NOK jsem si odnesl struhadlo, mísu na zapékání do trouby, hrazdu mezi futra, repráčky k počítači, ručník do sauny a tričko. No není to skvělé?! Ano, je to skvělé!!! :)

 To je krámů!
 

 Od pondělí do čtvrtka budu mimo, odjíždíme totiž na naplánovaný trip do Lifjellu, pohoří nedaleko Bø. Předpověď počasí je velmi dobrá, nemělo by až do něděle vůbec pršet, tak snad to páni meteorologové dobře spočítali. Až se vrátím, tak se zase ozvu...

Zase tolik tady nestrádám...

I když to možná vyznívá, že tu jím suchý z nosu, tak až tak špatně tady není... Dnes k obědu jsem si udělal celkem dobře. :)

Lososíček

Další zprávy ze severu

V neděli se udělalo celkem pěkně, a tak jsem vyrazil na menší hike do okolí. Cílem bylo zdolat vrchol Bryggfjell (778m). To se mi nakonec podařilo a přede mnou se otevřel krásný výhled do okolí Bø. Celkem zajímavě tu mají značeny turistické trasy. Neexistuje tu rozdělení podle několika barev jako u nás, ale v mapě je buď červená nebo modrá. Červená je letní turistická a modrá zimní lyžařská. Co mě ale překvapilo, tak to, že v mapě je sice červená, ale ve skutečnosti je to modrá. Se značením si Norové moc hlavu nelámou, sem tam máznou strom nebo kámen modrou barvou. Ať žije KČT!

Do Norska se určitě vyplatí si vzít kvalitní vysokou nepromokavou obuv. Hlavní značená cesta totiž nezřídka kdy vede skrz močál, vodopád nebo bažinu. Ale ta divokost přírody je jednoduše úžasná!

Pohled z vrcholu Bryggfjell

Celý druhý týden je ve znamení orientace a přípravy na první vícedenní trip, který nás čeká příští týden. Celé pondělí trávíme s naším průvodcem Andrém v lese, který se rozléhá nad areálem kolejí. Ve skupinách dostáváme do ruky orienťáckou mapu a zkoušíme se v terénu zorientovat. Nic těžkýho. V úterý už ve škole probíhají první přednášky o tom jak se takový trip plánuje a pro výukové účely sestavujeme celkový plán. Rozdělujeme se do dvou menších skupin a každá má k dispozici rádce ze 3. ročníku norského programu friluftsliv, který s námi půjde i na trip. 

 

Sestavit plán tripu je víceméně společný úkol založený na diskusi v rámci každé skupiny. Máme dány pouze campy, ve kterých bychom měli přespávat a trasu už si volí každá skupina podle sebe. Ač se to nezdá, zabírá nám to docela dost času. Trávíme tím i následující den a ve čtvrtek už to musí být definitivně hotovo.

Dnes se mi podařilo splnit si jeden z cílů, které jsem si během svého pobytu tady stanovil - zúčastnil jsem se pravého severského orienťáku! První úkol byl najít samotný start závodu. Měli jsme s Markem nějaké informace od našeho učitele Andrého, který se jich účastní pravidelně. Trvalo nám asi hodinu než jsme tam vůbec došli, z čehož druhá polovina byla v dešti. Dnešní závod byl menší, účast byla celkem skromná. Protože místní orienťácký klub slaví letos 50. výročí od svého založení, nemuseli jsme platit žádné startovné. To nás obzvláště potěšilo :) Trošku zajímavé bylo to, že si každý před startem musel do mapy zakreslit kontroly. Zvolili jsme si nejdelší trať - 5 km. A nebyla to dobrá volba. Terén byl celkem náročný na orientaci, mírně zvlněný, skoro žádné cesty, podle kterých by se dalo orientovat a samý močál, potok a vodou nacucaný mech. Mokrej až za ušima jsem byl po první kontrole a běhání po kotníky ve vodě mi po několika minutách už vůbec nevadilo. Abych to zkrátil, tak po opakovaném bloudění jsem to po dvou hodinách po 7. kontrole z 11 vzdal a snažil se najít nejkratší cestu z lesa, což mimochodem taky nebyl úplně jednoduchý úkol. Když jsem doběhl na parkoviště, byl tam už jen hlavní pořadatel a čekal na poslední dva závodníky - české hochy :) Marek se oproti mě ale nevzdal a svůj první závod v OB dokončil. Takže respekt! Byl to můj nějtěžší orienťák co jsem kdy šel, tak snad příště už to bude lepší a podaří se mi ho přinejmenším dokončit!

Dezorienťák a orienťák po závodu

Teď mě čeká prodloužený víkend, v pátek je volno, tak snad podniknu zase nějaký výlet po okolí. Předpověď počasí není moc pozitivní, ale od neděle by se snad zase mělo udělat hezky.

Omlouvám se za svůj slohový projev, ale dnes se mi to vůbec nelíbí. Snad jsem vás tím moc neodradil ;)

Klíč je na světě!

Snad celé Norsko se dnes navečer otřáslo tím, jak mi odpadl ohromný šutr od srdce. Našel jsem klíč! Cestou na borůvky jsem ještě ze zoufalosti obešel dům a k mému překvapení ležel asi deset metrů od vchodu. Vytrousil jsem ho ještě dřív, než jsem si myslel. Bylo to ale dráma! :) 

Ale teď už jsem v klidu, protože mám hlídače. Sám Kapitán von Hergot se svolil k tomu, že se postará o to, aby se taková situace už neopakovala a já mu za to děkuji. Taktéž děkuji všem těm, kteří mi při hledání klíče pomohli, obzvláště Veronice, ale i těm co mi jen drželi palce.

První týden

Čas letí jako voda a první týden už je za mnou. Stalo se toho docela hodně, a tak jsem se rozhodl se o to s vámi podělit.

Ve středu ráno začala oficiálně první výuka hlavním předmětem celého programu – Outdoors; Mountains/Forests Coastline and Waterways. Sešli jsme se v Lavoo – tak tady říkají teepee, o kterém jsem psal minule. Je to vlastně poprvé, co se schází pouze naše skupina z Outdoor Life. Je nás celkem 15. Garant celého programu a učitel je Dán, který už několik let žije tady v Norsku, Jens. Co jsem o něm slyšel, tak je to prý docela borec, takže se máme na co těšit. První hodina je vyloženě informační, dostáváme plán celého semestru, skripta a tipy na knížky a mapy, které si máme koupit. Peněženka opět zapláče. Už se tomu přestávám divit. Kurzy budou ale zajímavý! Během prvních dvou měsíců nás čeká několik vícedenních tripů – první bude pěší v pohoří Lifjell, nedaleko od Bø, druhý bude sjezd řeky na kanoích, potom náš čeká plavba po moři na menších lodích a nakonec samostatný 10-denní samostatný trip bez učitelů, kteří se s námi setkají asi v půlce, aby nám předali kanoe a my se dál budeme plavit po řece. No nezní to výborně? :) Už se moc těším! V druhé půlce semestru už budeme hlavně ve škole.

První setkání v Lavoo

 Ještě ten den navečer se s několika českými kamarády – Markem, Eliškou, Evou a Evelínou vydáváme k jezeru, které je asi 2 hodiny chůze od kolejí, abychom zde přespali. Večer roztápíme oheň, debatujeme a zahříváme se kvalitní Pražskou vodkou. Využíváme celkem příznivého počasí, které tu v posledních několika dnech moc nebylo. Ráno už po sedmé vyrážíme zpátky, abychom byli na půl desátou ve škole. Po cestě sbíráme houby, které tu narůstají ohromných rozměrů a dají se sbírat podél pěšiny. Pro vášnivé houbaře je to tu opravdu ráj. 

Naše první noc venku

Rostou!

Ráno ve škole absolvujeme první hodinu norštiny. Sarah, rodilá Američanka, s námi projíždí základní fráze opravdu pekelným tempem. Jelikož se na další hodinu uvidíme až za tři týdny, dostáváme spoustu domácích úkolů.

Odpoledne se všichni mezinárodní studenti a několik Norů vydáváme na procházku podél řeky Bøelva. Každý na cestu fasujeme bagetu, další jídlo zadarmo! :) Asi v polovině cesty se k nám přidává náš další průvodce, rodilý houslista z Telemarku, který nám říká něco o historii tohoto kraje a prokládá to hrou na housle.

Řeka Bøelva. Vodákovo srdce zaplesá!

 

V pátek se po poledni opět scházíme v Lavoo, tentokrát k předmětu The Individual, Evirons and Society a hrajeme několik seznamovacích a problémových her. V rámci tohoto předmětu nás čeká několik jednodenních výletů po okolí.

Protože tady do nás pořád cpou, jaké vybavení bychom měli mít na túry a každý zdůrazňuje vlněné oblečení pro tepelný komfort, jsme domluveni s Jensem, že nás zaveze ke chlapíkovi, který nedaleko Bø v městečku Gvarv provozuje army shop. Ceny má prý nejnižší v celém širém okolí. A opravdu. Obchod se nachází u něho v domě, který je napěchován nejrůznějšími armádními věcmi, i 50 let starými. Kupuju si u něho vlněné podkolenky a triko z merino vlny za cenu mnohem nižší než u nás! Konečně jsem našel něco, co je tady levnější. :)

Když se odpoledne vracím na kolej, celkem unavený po celém tom týdnu, zjišťuji přede dveřmi, že nemám klíč. Prohledávám kapsy, batoh, všechno několikrát, ale klíč nikde. Zkouším prohledávat místa, kde jsem během dne byl, dokonce mě Veronika svým naleštěným favoritem veze zpátky do army shopu, abychom to tam prohledali, ale klíč nenacházíme. Naštěstí se ale na kolejích nacházejí dvě studentky, které mají univerzální klíč od všech pokojů. Na jednu z nich se obrací a ta mi odemyká dveře. Pokud klíč do pondělí nenajdu, budu muset zaplatit výměnu zámku za 800NOK! Takže hledej, Zdendo, hledej!