Hlásí se vám rádio Telemark!

Předem se omlouvám všem příznivcům, co pravidelně kontrolují, zda nepřibylo něco nového, že jsem už dlouho nic nenapsal. I do Norska už přišlo jaro, a tak užívám teplého počasí jak jen to jde. Lyže už jsem postavil do kouta a začal se věnovat jiným aktivitám. Od study tripu na Hardangerviddě se toho zase spousta odehrálo, ale pěkně popořádku...

Poslední březnový a první dubnový den jsme se vypravili s předmětem "The Individual..." na exkuerzi do Raulandu. Rauland jedno z větších lyžařských středisek v jižním Norsku, celkem nedaleko od Rjukanu, od Bø vzdálené asi 120 km. Sídlí zde mimo jiné i jeden z kampusů University of Telemark, se zaměřením na folklórní tradice, hudbu a umění. A ten se nám stal na tyto dva dny základnou. Rauland je vyhlášený tím, že tu obvykle bývají velmi dobře upravené běžecké trasy a možností kam vyrazit na výlet je nespočet. Jenže my jsme tu byli v týdnu a den předtím sněžilo, takže se žádnej zázrak nekonal a stopu jsme si museli razit sami. Uvažoval, že bych si vzal pouze běžky na bruslení, ale ještěže jsem se nakonec rozhodl pro back country. Taky je tu spousta lyžařských vleků, všechny lanovky běžely, ale za celý den jsem neviděl jedinýho lyžaře. Zvláštní. Norové jsou známí tím, že hlavní lyžařská sezóna začíná na Velikonoce, kdy zde jsou týdenní prázdniny. Je omyl myslet si, že všichni Norové lyžování zbožňují. Na začátku zimy, kdy teploty nezřídka dosahují -15°C a níž, tu zase tolik lyžařů nepotkáte. Většina lidí tu lyže vytáhne až právě na Velikonoce, kdy se dá být venku už jen v tričku. A právě toto téma bylo jednou z náplní našeho pobytu zde. Všude okolo je možné vidět spousty dřevěných nádherných srubů určených pro rekreaci. Člověk by si myslel, že mít takovou chalupu je sen každého, ale pravda je taková, že tyto chatky jsou v průměru využity pouze 4 týdny v roce, zbylých 11 měsíců jsou prázdné a přes zimu musí být vytápěné, aby nevymrzly... ať žije ekologie! Ta zelená přetvářka Norska je pěkně falešná! Sice tu mají energii za pár šlupek, ale to jak s ní mrhají mi kolikrát mozek nebere.

absolutně prázdné svahy

krásné prázdné sruby

Kampus univerzity v Raulandu, architektonicky se mi vůbec nelíbil.

Večer volná zábava

 Ale abych ta naše exkurze byla i trochu pozitivní, tak jsme druhý den vyrazili do "Silk valley" - tedy hedvábného údolí a hrálí nějaké hry na lyžích. Roztopili jsme taky oheň a grilovali, jak jinak, párky. Po obědě následovala soutěž družstev v nejrůznějších sněžných disciplínách, modifikovaný biatlon a nakonec soutěž ve skoku na lyžích. Jelikož se půlka třídy skládala z Američanů, kteří většinou moc zkušeností s lyžemi nemají a zbytek lidí taky moc ne, kromě naší outdoorové crew, bylo velmi vtipné pozorovat, co se všechno dá předvést na skoku velikosti asi 10 cm. Někteří se bezhlavě a celkem nekontrolovatelně rozjeli vstříc skokanskému "můstku" a místo ladného telemarkového dopadu následovaly pády na všechny zůsoby. Kirsten z USA se v zápalu soustředění na odraz na hraně skoku dokonce podařilo skoro udělat salto vpřed. Ani kdybych chtěl, tak to neotočím tolik co ona. Naštěstí se nikomu nic nestalo a nechci se chválit, ale získal jsem první cenu za celkové provedení :) Odpoledne jsme nasedli do aut a opustili jsme tuto sněhem pokrytou krajinu a vrátili se do jarně naladěného Bø. Cestou zpátky už jsme se všichni docela shodli, že máme zimy už celkem po krk a lyže už znovu asi nevytáhneme. Bylo to krásné zakončení lyžařské sezóny, ale je čas vyměnit sportovní náčiní...

Ski jump competition

Ještě v pátek dorazila Lůca na návštěvu. Protože jsme oba dva neměli školu, rozhodli jsme se strávit pár dní věnování se jarním aktivitám. Ještě jsme váhali, zda na pár dní nevyrazit do hor, ale nakonec vyhrálo kolo, a tak jsme pak během několika následujících dní brouzdali po okolí v sedle bicyklu. Bylo to naprosto úžasný, po té letošní zimě, kterou jsem strávil na lyžích tolik dní co nikdy v životě, to byla více než příjemná změna. Během týdne jsme nalítali okolo 300 km, a tak to je na začátek sezóny celkem slušný základ. O tomto už ale bylo napsáno, a tak si vás dovoluji znovu odkázat na Lůcy blog.

Heddal - největší norský roubený kostel (stavkirke)

Jenže co se nestalo. Lůca odjela, já jsem se vrátil od zastávky a teď jsem zjistil, že nemám mobil. Všechno jsem prohledal, ale pak mi to došlo... když jsme byli odpoledne bouldrovat, dal jsem si ho k ní do batůžku, do takový skrytý kapsy. Samozřejmě jsem ho pak zapomněl vytáhnout, a tak si to kluk jeden mobilní štrádoval směrem na sever. Co teď? Poslat poštou? Ne, to je docela riskantní a tady celkem i drahý. Po chvíli špekulování, kontroly školních povinností atd. jsme vymysleli, že si pro něj dojedu a spojím tím i návštěvu Elverum, kde Lůca studuje. Jenže zrovna v tom týdnu mají jet na kurz pozorování tokajících tetřívků. Stačil e-mail učiteli a můžu se připojit k jejich studijní skupině. Hurá! V pondělí ještě píšu projekt, který mám odevzdat do pátku, abych to měl z krku a v úterý ráno už stojím i se sbalenou krosnou u silnice a stopuju. Čeká mě kolem 300 km, trochu poprchává a je celkem chladno. Lepší počasí jsem si nemohl přát. Po chvíli zastavuje Porsche Cayman. Čumim jak blázen. Nejdřív to vypadá, že bude problém s mým zavazadlem - není na něj místo. Nakonec se jen tak tak vejde do miniaturního kufru. Borec sice jede delší trasou, než jsem původně chtěl, ale v Porsche se člověk jen tak nesveze, a tak měním plány a užívám si chvíle v luxusním sporťáku. Podle předpisů jsme nejeli :) Nebudu protahovat moje stopovací dobrodružství, které nakonec trvalo 11 hodin, kdy jsme zůstal asi hodinu na pumpě před Oslem a 2,5 hodiny pumpě za Oslem, nakonec jsem se ocitl na letišti, odkud jsem dojel posledních 100 km vlakem. Vždycky se nezadaří, ale ušetřil jsem polovinu sumy, kterou bych dal za dopravu. Večer u Lůcy vaříme ještě bryndzové halušky pro její španělské spolubydlící a kluka z Indonésie. Bryndza od kamaráda Zdena ze Slovenska měla úspěch a všichni si celkem pochutnali. Alespoň se tak tvářili. Byli jsme na sebe s Lůcou hrdý, že i po domácku vyrobené halušky byly poživatelné.

Druhý den ráno nás před kolejema vyzvedává učitel Knut Egil (mimochodem spolužák z vejšky mýho učitele Jense - svět je malej). Je nás celkem 6 - 3 Španělé, my Češi a učitelskej. Máme namířeno asi 90 km jižně do Lundersæterer, odkud nás čeká asi 6 km přesun na běžkách do lyžařské chaty. Zpočátku neseme lyže v ruce a vyhýbáme se největšímu bahnu, asi po kilometru už nazouváme lyže a díky klistru už pomalu lyžujeme vpřed. Okolo se probouzí jaro, slunce pálí, potoky jsou plné vody a my si to vesele štrádujeme na lyžích. Ke konci už sněhu zase ubývá, občas přeskočíme či probrodíme potůček, po trávě se dá taky lyžovat a když už fakt není po sněhu před námi ani památky, lyže sundáváme. Naštěstí jsme už ale jen kousek od chaty. Zbytek odpoledne je naplněn odpočinkem a nabírání sil pro pozorování tetřívků. Ráno vstáváme totiž v půl třetí, abychom se vydali asi do kilometr vzdáleného smrkového přístřešku, který se nám stane pozorovatelnou. Tetřívci tokají od poloviny února do konce května a osídlují různé mokřady, rašeliniště a pod. I proto jsou nám lyže dobré, abychom se přes mokřady dostali relativně suchý. Tady si se skluznicí nikdo hlavu nelámal, jsou to přece školní lyže. Okolo čtvrté ranní zaujímáme pozice skryti v dokonale připraveném přístřešku ze smrků a zhruba za 15 min už tu jsou i samotní aktéři. Celkem 8 samců bojuje mezi sebou, vždycky ale jen dva, jako gentlemani. Asi po půl hodině odlétají, aby se za hodinu zase vrátili a rozdali si to mezi sebou v druhém kole. Přiletěla i jedna samička, která to všechno bedlivě pozorovala, ale od každého ze samečků si držela řádný odstup. Představení skončilo po další půl hodině a my jsme zase naskočili do lyží, abychom se přebrodili zase zpátky do chaty, kde jsme dohnali spánkový deficit a v poledne už jsme si to mašírovali zase zpátky k autu. Odpoledne jsme byli ještě pozvání k rodičům Knuta Egila na vafle a kafe. Velmi příjemná návštěva v nádherném norském domě na samotě u lesa, s jezerem a nádherným výhledem do krajiny. Pobyli jsme zde asi hodinu, ale pak už zase zpátky do civilizace.

Jaro se nezapře.

Skihytta

To, že není sníh, není překážkou :)

Cestou necestou...

Tetřívci

A proč máš tak velký oči???

Naše pozorovatelna

 V pátek dopoledne jsme ještě na kole projeli město a skanzen v Elverum, který je největší, jaký jsem kdy viděl a fakt se mi líbil! Bohužel mi ale došly baterky ve foťáku, a tak nemám moc fotek z těchto dní. Odpoledne se ale můj čas naplnil a musel jsem se vrátit zpátky do Bø.

Přes víkend dodělávám resty do školy, abychom dnes mohli vyrazit s kamarády na Lofoty! Vrátím se až 29. dubna, takže o tomto dobrodružství zase příště...

Už je tu fakt docela teplo...