Základy lyžování na sea kajaku

A hned den po státním svátku jsme měli v plánu náš poslední trip, a to jarní lyžování v rámci předmětu Basic Skiing. Už to mělo být jen takové formální zakončení celého semestru, kdy jsme měli jet na 2 dny na Haukeli, kde jsme byli v zimě, ještě naposled prohnat lyže a jen tak v tričku se procházet po horách. Jenže předpověď, kterou jsme si někdy v březnu předplatili, když jsme tuhle srandu plánovali, nedopadla, a na celé dva dny nám hlásili déšť a sněhu už tam tou dobou taky moc nebylo. Ale za každou cenu jsme chtěli ještě někam vyrazit. Jako vhodou alternativou po krátké debatě se staly sea kajaky. Přece jenom v tomhle ročním období to zní už míň bláznivě, navíc už jsme měli všichni tuhle sezonu lyžování ažaž. Ale aby to nebylo úplně od věci, vždyť to mají být přece základy lyžování, na sea kajaku lze taky provádět tzv. "telemarkový oblouk". Když jsem to slyšel poprvé, nedokázal jsem si dost dobře představit, jak se dá na kajaku telemarkovat, když máš obě nohy zakleslý venvnitř. A věřte, že to možný je, ale nohy k tomu vůbec nejsou potřeba :)

Když jsme se ve středu ráno postupně začali trousit u školy, Jens přišel s tím, že má v plánu změnu plánu :) Místo dvoudenního výletu si uděláme dva jednodenní. V důsledku čehož se u většiny z nás dostavilo zklamání, že si nebudeme večer na ohni moct udělat tu rýži s tuňákem, na kterou jsme se tak těšili. Ale nakonec to znělo rozumně. Celý den totiž docela vydatně pršelo, a tak jsme se vydali do 7 km vzdáleného Gvarvu na jezero Norsjø, kde jsme si pádlování nejdříve osahali, prakticky si vyzkoušeli nejdůležitější záběry a nakonec i ten opěvovaný telemarkový oblouk! Věřte nebo ne, ale není to jednoduchý. Nejdřív je potřeba nabrat trochu rychlost a pak jeden list pádla ponořit do vody za sebe, nalehnout na něj a naklonit boky dovnitř oblouku (narozdíl od klasikého oblouku, kdy se vykláníme na opačnou stranu než chceme zatočit). Připomíná to telemarkový oblouk na lyžích, kdy se ještě jezdilo s jednou holí. Do vody se mi moc nechtělo, a tak jsem to zkoušel jen opatrně. Chce to ještě praxi...

Lukasz a Maggie

Jenže do vody jsme pak chtě nechtě museli všichni. A to kvůli nácviku záchrany. Nejdříve jsme dělali sebezáchranu, která není zase až tak jednoduchá, loď je celkem vratká a dostat se do ní už vyžaduje docela cvik. Potom jsme dělali partnerskou záchranu, která je v celku jednoduchá, když má člověk oporu v druhým. Nakonec jsme se ve vodě ráchali asi půl hodiny. Řekl bych, že neměla víc ne 10 °C a vzduch bych odhadoval na zhruba stejnou teplotu. Ke konci už jsme všichni docela klepali kosu a nakonec jsme byli rádi, že jsme se mohli převlíknout do suchýho a doma se přes noc usušit. Dokonce přišlo i na rýži s tuňákem, kterou jsme si pak společně udělali doma a ještě ji vylepšili spoustou dobrůtek.

Lukasz a jeho pokus se sebezachránit

Maja

 Tady se můžete pobavit nad tím, jak jsem nešikovnej a neumím se dostat do lodi :)

Druhý den už od rána pražilo slunce, a to se hnedka jde ven s lepší náladou. Naházeli jsme věci do auta a jeli asi 2 hodiny na pobřeží kousek od Larviku. Ten den foukal docela silný vítr, a tak jsme nemohli moc daleko na moře. Nejdříve jsme pádlovali proti větru podél pobřeží a zkoušeli, jak se loď chová na menších vlnkách. Když už nám na konci zátoky ale docela šplouchalo do obličeje, obrátili jsme se a zůstali radši uvnitř. Několik z nás si ale vyzkoušelo, jaké je to pádlovat ve větších vlnách - docela zábava, ale v rámci bezpečnosti skupiny by to hromadně nebyl nejlepší nápad.

Jedeme s Jensem prozkoumat větší vlny

Já a Maja

Zbytek dne jsme tedy zkoušeli surfovat na vlnách v zátoce a docela jsme se vyblbli. Škoda toho větru, ale alespoň jsme mohli být rádi za slunečné počasí. A tak tedy skončil náš poslední lyžařský trip na kajacích a i škola už jde do finiše.

Zítra píšu poslední test a pravděpodobně během víkendu se budu stěhovat na západ směrem ke Stavangeru, kde jsme s Lukaszem získali možnost pracovat asi měsíc na jedné farmě. Máme tam nějaké natírání a práci tak různě okolo statku. Prostě holky pro všechno. Ještě přesně nevím, co nás bude čekat, ale určitě vás budu o dalším postupu informovat!

Den syttende mai a "Bunad"

17. května se v Norsku slaví státní svátek. Oslavuje se se den ústavy, která byla formálně přijata roku 1814 a přinesla Norsku nezávislost. I když ne tak úplně. Do roku 1814 bylo Norsko pod vlivem Dánska ještě spolu se Švédskem a po tomto datu ulpívali Norové ještě v unii se Švédy, která se definitvně rozpadla až v roce 1905. Oslavy jsou ale bujaré každý rok a Norové jsou na svůj nezávislý stát hrdí. Slaví se po celém Norsku, ale i v zemích, kde žijí norští přistěhovalci (nejvíce jich je asi v USA).

Slaví se tak, že se lidé obléknout do typických krojů - tzv. bunad, vezmou vlaječky a vyrazí do ulic. A u toho jsem samozřejmě nemohl chybět. Tady v Bø se už ráno kolem 10. hodiny začali lidé shlukovat podél hlavní ulice a čekalo se na hlavní program dne - průvod. Přirovnal bych to asi k našim prvomájovým oslavám, kterých jsem sice za život moc nezažil, ale něco si ještě matně vybavuju, jak jsme po Rtyni chodili s lampiónama :)

Děti byly úplně nejvíc fotogenický :)

Rodina našeho učitele Andrého

 

Norové sice místo lampionů mají vlaječky a ještě vykřikují oslavné 'Hip, hip, hurra!' V průvodu šlo spousta lidí - různé spolky, děti ze škol, které nesly třídní vlajky, rodiny, no prostě skoro všichni. Až mi přišlo, že tolik lidí, kolik jsem viděl tady snad ani nemůže žít. Průvod doprovázelo hned několik dechových kapel, které hrály hlavně národní hymnu a různé pochodové písně. Celý ten dlouhý had se kolem nás šinul pár desítek minut, řekl bych a jeho cíl byl na kopci u kostela. Zde měl proslov starosta a pak si všichni vyslechli mši, nakonec ještě jednou hymnu a šlo se zpátky domů. Grilovat a užívat si krásného svátečního dne.

Celé to mělo příjemnou atmosféru a už poněkolikáté jsem se mohl přesvědčit, že Norové jsou na svou zemi a původ opravdu hrdí.

 

A na závěr ještě krátké video pro dokreslení atmosféry.

Cesta za severní polární kruh aneb Velikonoce na Lofotech

Protože na Velikonoce mají v Norsku celý týden prázdniny, tak už jsem se dlouho dopředu rozmýšlel, jak s tak dlouhým volnem naložit. Přece nebudu sedět na zadku v Bø, chtělo by to něco většího... Navíc Martin, který tu studoval minulý semestr, měl podobné myšlenky a chtěl přijet do Norska. Spojili jsme tedy po Skypu hlavy dohromady a vymysleli, že pojedeme za polární kruh, konkrétně na Lofoty. S předstihem jsme koupili jízdenky na vlak a začali se neskutečně těšit. Nakonec se k nám ještě přidal Zdeno, co tu studuje norštinu a Martinova kamarádka Verča, která trénuje krasobrulařské naděje v Oslu.

19. dubna v 11 hodin už jsme nasedali v Bø do vlaku, a nechali se unášet směr sever. Jeden přestup v Oslu, kde se k nám připojila Verča - Česko-Slovenská polární výprava už tedy byla kompletní, druhý v Trondheimu a po necelých 22 hodinách už jsme se blížili do cílové stanice v Bodø. Ráz krajiny se úplně změnil, cestou jsme projížděli přes Dovrefjell v nadmořské výšce kolem 1000 m, kde byly ještě kupy sněhu a podél trati se pásla stáda sobů, nad ránem jsme překročili severní polární kruh a pak jsme zase klesli k moři, kde už po sněhu nebyly ani památky. Skoro celou noc jsme prospali a ráno asi 1,5 hodiny před výstupem jsme si ještě zašli na kávu do nádherného jídelního vozu, který dýchal atmosférou polárního expresu.

Večer při přestupu v Trondheimu

Jídelní vůz polárního expresu

V Bodø v kompletní sestavě

Bodø - hlavní město kraje Nordland, leží na pobřeží Norského moře, odtud už dále na sever koleje nevedou. Je to také nejbližší místo, odkud jezdí na Lofoty trajekt. Musíme čekat až do odpoledne, děláme si krátkou procházku na poloostrov, kde se nachází malá pevnost, trochu prší, a tak se nám čekání zdá trochu dlouhé. V pět hodin už se naloďujeme a po 4 hodinách plavby, celkem 34 hodinách cestování, konečně stáváme v cíli naší cesty - Moskenes. Teda ne v úplném cíli, spíše východisku pro další putování.

Pevnost v Bodø

Pohled na město z trajektu

Nejzápadnější cíp Lofot (pohled z trajektu)

Moskenes nás vítá lehce zamračnou oblohou a teplotou okolo 5°C - podmínky cekem v pohodě. Co nejdříve se snažíme najít místo pro stan, což se nám daří kousek nad zátokou, vaříme večeři a jdeme spát.  V noci se spustil z oblohy déšť a když se jeho intenzita okolo 12 hodiny snížila, rozhodli jsme se pro aktivitu a vypravili se do asi 4 km vzdálené rybářské vesničky Å.

Å je poslední osadou na západě ostrovů, dál už se autem nedostanete, je to také poslední písmeno norské abecedy, a tak je její název celkem příznačný. Jen co jsme vylezli ze stanu, déšť zase zesílil, ale to nás neodradilo. Nějaký membrány jsme na sobě měli, a tak to zase až takovej diskomfort nebyl. Všude se vzduchem line zápach tresek, které jsou rozvěšeny snad úplně všude, sušáky jsou postaveny na nejroztodivnějších místech - holt prostoru tu není moc, a tak je třeba se přizpůsobit. Ryby se kromě domácího trhu exportují hlavně do Itálie, Španělska a Portugalska, samotné sušené hlavy do Nigérie, kde z nich dělají jakousi specialtu. Rackové chechtaví nás doprovází na každém kroku a bádáme nad tím, jak je možné, že nežerou všechny ty ryby. Bohužel jsme na to nepřišli - víte to někdo?? Když jsme se odpoledne vrátili zase do Moskenes, zmoklí jak slepice, zalezli jsme se na chvíli usušit do jediného otevřeného podniku v okolí - Café Moskenes. Jsme tu skoro jediní hosté, dáváme na socky kafe a hranolky a po rozpravě s místním číšníkem se dozvídáme, že je to Polák a žije tu už 3 roky. Dostáváme od něho užitečné rady a se zavíračkou se vracíme zpátky do stanů.

Sušící se tresky

Další den už slibuje lepší předpověd, a tak se rozhodujeme vstát ráno brzy, sbalit všechny věci a vypravit se tentokrát na druhou stranu do vesničky Reine, která je podle Lonely Planet jednou z nejkrásnějších na Lofotech vůbec. Rozkládá se na několika ostrůvcích přímo na úpatí tří fjordů. Našli jsme si, že z Reine do fjordů jezdí trajekt a je možné odtamtud podniknout krásné túry. V 8 hodin má vyjíždět, a tak s vypětím všech sil svižnou chůzí přicházíme do přístavu s dobrým pocitem, že jsme to stihli... Za pět osm a nikde nikdo, osm pryč a posádka lodi pořád nikde. Voláme na telefonní číslo - nikdo nezvedá. Ještě jednou kontrolujeme mimosezónní jízdní řád, ale nikde ani zmínka, že by to nemělo jet. Sice jsou velikonoční prázdniny, ale nenapadlo nás, že by to fakt byl až takovej problém. Později se dozvídáme, že fakt jo. Na Velikonoce tu nejde ani jeden bus, infocentra jsou zavřený, obchody taky, kanceláře nabízející veškeré aktivity taky. Prostě nikdo nemaká a čtyři český studenti mají smůlu. Aspoň, že to počasí nám dneska přeje. Rozestupují se mraky, které doposud dřímaly na vrcholcích hor,  a tak operativně měníme plán a vylezeme na nejbližsí kopec, abychom se porozhlédli trochu po okolí. Batohy necháváme za keřem hnedka kousek za nástupem, protože když vidíme jakej krpál nás čeká, tak co bychom se trápili s 20 kg na zádech. Po necelé hodině se dostáváme do sedýlka hned nad Reine a všichni jsme si málem cvrkli do kalhot, jaký výhled se nám naskytl. Zklamání z toho, že nejel trajekt, je přebyto.

Cestou dolů přemýšlíme, jaký bude náš další postup. Dál se vydat pěšky je nesmysl, protože vše je dost daleko, autobusy nejedou a stopem ve čtyřech lidech s velkejma krosnama při minimálním provozu na silnicích, je téměř nemožné. Voláme do půjčovny aut a zjišťujeme podmínky. Hned první hovor a máme auto za super cenu a na dvojnásobnou dobu půjčení než obvykle - paráda. Mimosezóna a malý turistický ruch má své výhody! Ještě večer se přesouváme asi 60 km směrem na severo-východ, cestou se kocháme neskutečnými pohledy, při západu slunce se koupeme v Severním ledovém ocánu na nádherné pláži u Flakstadu a nakonec stavíme stan na jiné pláži v Unstadu. Na konci polní cesty je krásný plácek pro stan, kde potkáváme ještě 2 Frantíky, se kterými později dáváme řeč nad lahví Becherovky a francouzského vína.

Ramberg

Ráno před odjezdem ještě provádíme směnný obchod - půl lahve Honzy Bechera za litr francouzského bio vína - celkem výhodně :) Pokračujeme směrem dále na východ. První zastávka v Borgu, kde se nachází vikingské muzeum - z několika zdrojů doporučené, abychom ho určitě neopomenuli navštívit. Co bychom ale chtěli - zavřeno. Jedem dál až do hlavního města Lofot - Svolvær. Toto čtyřtisícové městečko s příjemným centrem, rozeseté také na několika ostrůvcích, se zasněženými vršky hor v pozadí, je známé hlavně kvůli mohutné skále se dvěma zuby, tyčící se hned kousek nad kostelem. Svolværgeita, neboli svolværský kozel je naším dalším cílem. Přímo na skálu se dá dostat technickým lezením, nám ale stačí, že si ji prohlédneme zblízka. I když hořejší pasáž, kterou jsme museli zdolat, nabídla jedničkové až dvojkové lezení. Samozřejmě při vší opatrnosti a ten pohled za to stál, podívejte se sami!

Svolvær

Svolværgeita

Čas ubíhá celkem rychle a museli jsme pomalu myslet na návrat, abychom auto vrátili včas, přece jen potřebujeme ujet okolo 130 km, což po místních komunikacích zvládáme v čase okolo 3 hodin. Pokusy koupit ještě čerstvý chleba byly marné. Ale o tom už se snad ani nemusím zmiňovat, nějaké malé zásoby ale naštěstí ještě máme. V průvodci se dočítáme, že kdo nespal v rorbu*, jakoby na Lofotech ani nebyl a nám se to zdá jako dobrý nápad a určitě to bude i pěkný zážitek. Cestou zpět jsme obvolali několik poskytovatelů ubytování a po několika hovorech sehnali i cenově přijatelnou nabídku, a tak následující noc trávíme v Å, v krásné rybářské chatičce, postavené zčásti na kůlech trčících přímo z moře. Večer při západu slunce grilujeme nějaké maso na grilu na jedno použití a popíjíme francouzské víno, to je idylka...

Po cestě zpět děláme zastávku v Henningsvær

A toto je naše rorbu

Druhý den nás Verča kvůli pracovním povinnostem opouští, a tak se pouze v chlapeckém složení odebíráme do hor. Během 3 dnů podnikáme nějaké výšlapy a užíváme stále celkem přijatelných klimatických podmínek. Poslední den nám ale už zase prší. Ještě ale chceme jednou navštívit Reine a dokoupit jídlo - tentokráte by už snad ale obchody měly být otevřené! A taky že jo! Když jsme ale vylezli z obchodu, venku se spustil takový marast, že jsme radši počkali 3/4 hodiny na autobus a svezli se zpátky 5 km do Moskenes. Naše putování jsme zakočili symbolicky zase v caféčku u Poláka s kafem a hranolkami. Když už nám připadalo že tam oxidujeme moc dlouho, vydali jsme se zpět ke stanům. Ráno v 7 nám jede trajekt, a tak jdeme celkem brzy spát, abychom byli ráno použitelní. Do přístavu dorážíme s půl hodinovým předstihem, na záchodcích provádíme nejnutnější hygienu, abychom se mohli do civilizace vrátit alespoň trochu důstojně. V 7 hodin už se loučíme s ostrovy a míříme zase zpět na jih.

Rorbu v Reine

Nemohli jsme odolat nekoupit si Arctic Beer

V Bodø nás nejdříve opouští Zdeno, který hned dopoledne odjíždí vlakem napřed, aby mohl plnit své školní povinnosti, my s Martinem čekáme až na noční vlak, abychom si druhý den prohlédli Trondheim - bývalé hlavní město Norska. Čekání v Bodø si krátíme menším shoppingem a výletem na jeden z okolních kopců. V devět večer už nás ale zase unáší polární expres, po 10 hodinách ráno v sedm vaříme čaj před nádražím v přístavu. Město je celkem malé, přirovnal bych to k Hradci Králové, ale má svou atmosféru. Asi nejznámější je katedrála Nidaros, kde se korunují norští panovníci. Nádherná je taky zástavba starého města a domy na kůlech nabarvené pestrými barvami. Dvě hodiny před odjezdem chytáme sluneční paprsky v přístavu a v půl čtvrté už dalším vlakem směrem Oslo. V Oslu půl hodina na přestup a v jednu ráno následující den už jsme zase zpátky v Bø.

V polárním expresu

Katedrála Nidaros v Trondheimu

Trondheim

Deset dní uteklo jako voda, ale tohle byl velmi podařenej výlet. Pokud jste ještě na Lofotech nebyli a chystáte se někdy do Norska, poznamenejte si do svých diářů, že tohle místo stojí za návštěvu!

Pro více fotek klikejte SEM!

* Rorbu je pro Lofoty typická - jsou to rybářské chatky, charakteristické svou červenou barvou. Dnes už ale většina z nich slouží jako turistická atrakce, a je možné si je pronajmout. Některé jsou vybaveny nemodernějšími technologiemi. Ta naše, vzheldem k našim finančním možnostem, je vybavená skromně, ale myslím si, že to má své kouzlo a atmosféru.

Hlásí se vám rádio Telemark!

Předem se omlouvám všem příznivcům, co pravidelně kontrolují, zda nepřibylo něco nového, že jsem už dlouho nic nenapsal. I do Norska už přišlo jaro, a tak užívám teplého počasí jak jen to jde. Lyže už jsem postavil do kouta a začal se věnovat jiným aktivitám. Od study tripu na Hardangerviddě se toho zase spousta odehrálo, ale pěkně popořádku...

Poslední březnový a první dubnový den jsme se vypravili s předmětem "The Individual..." na exkuerzi do Raulandu. Rauland jedno z větších lyžařských středisek v jižním Norsku, celkem nedaleko od Rjukanu, od Bø vzdálené asi 120 km. Sídlí zde mimo jiné i jeden z kampusů University of Telemark, se zaměřením na folklórní tradice, hudbu a umění. A ten se nám stal na tyto dva dny základnou. Rauland je vyhlášený tím, že tu obvykle bývají velmi dobře upravené běžecké trasy a možností kam vyrazit na výlet je nespočet. Jenže my jsme tu byli v týdnu a den předtím sněžilo, takže se žádnej zázrak nekonal a stopu jsme si museli razit sami. Uvažoval, že bych si vzal pouze běžky na bruslení, ale ještěže jsem se nakonec rozhodl pro back country. Taky je tu spousta lyžařských vleků, všechny lanovky běžely, ale za celý den jsem neviděl jedinýho lyžaře. Zvláštní. Norové jsou známí tím, že hlavní lyžařská sezóna začíná na Velikonoce, kdy zde jsou týdenní prázdniny. Je omyl myslet si, že všichni Norové lyžování zbožňují. Na začátku zimy, kdy teploty nezřídka dosahují -15°C a níž, tu zase tolik lyžařů nepotkáte. Většina lidí tu lyže vytáhne až právě na Velikonoce, kdy se dá být venku už jen v tričku. A právě toto téma bylo jednou z náplní našeho pobytu zde. Všude okolo je možné vidět spousty dřevěných nádherných srubů určených pro rekreaci. Člověk by si myslel, že mít takovou chalupu je sen každého, ale pravda je taková, že tyto chatky jsou v průměru využity pouze 4 týdny v roce, zbylých 11 měsíců jsou prázdné a přes zimu musí být vytápěné, aby nevymrzly... ať žije ekologie! Ta zelená přetvářka Norska je pěkně falešná! Sice tu mají energii za pár šlupek, ale to jak s ní mrhají mi kolikrát mozek nebere.

absolutně prázdné svahy

krásné prázdné sruby

Kampus univerzity v Raulandu, architektonicky se mi vůbec nelíbil.

Večer volná zábava

 Ale abych ta naše exkurze byla i trochu pozitivní, tak jsme druhý den vyrazili do "Silk valley" - tedy hedvábného údolí a hrálí nějaké hry na lyžích. Roztopili jsme taky oheň a grilovali, jak jinak, párky. Po obědě následovala soutěž družstev v nejrůznějších sněžných disciplínách, modifikovaný biatlon a nakonec soutěž ve skoku na lyžích. Jelikož se půlka třídy skládala z Američanů, kteří většinou moc zkušeností s lyžemi nemají a zbytek lidí taky moc ne, kromě naší outdoorové crew, bylo velmi vtipné pozorovat, co se všechno dá předvést na skoku velikosti asi 10 cm. Někteří se bezhlavě a celkem nekontrolovatelně rozjeli vstříc skokanskému "můstku" a místo ladného telemarkového dopadu následovaly pády na všechny zůsoby. Kirsten z USA se v zápalu soustředění na odraz na hraně skoku dokonce podařilo skoro udělat salto vpřed. Ani kdybych chtěl, tak to neotočím tolik co ona. Naštěstí se nikomu nic nestalo a nechci se chválit, ale získal jsem první cenu za celkové provedení :) Odpoledne jsme nasedli do aut a opustili jsme tuto sněhem pokrytou krajinu a vrátili se do jarně naladěného Bø. Cestou zpátky už jsme se všichni docela shodli, že máme zimy už celkem po krk a lyže už znovu asi nevytáhneme. Bylo to krásné zakončení lyžařské sezóny, ale je čas vyměnit sportovní náčiní...

Ski jump competition

Ještě v pátek dorazila Lůca na návštěvu. Protože jsme oba dva neměli školu, rozhodli jsme se strávit pár dní věnování se jarním aktivitám. Ještě jsme váhali, zda na pár dní nevyrazit do hor, ale nakonec vyhrálo kolo, a tak jsme pak během několika následujících dní brouzdali po okolí v sedle bicyklu. Bylo to naprosto úžasný, po té letošní zimě, kterou jsem strávil na lyžích tolik dní co nikdy v životě, to byla více než příjemná změna. Během týdne jsme nalítali okolo 300 km, a tak to je na začátek sezóny celkem slušný základ. O tomto už ale bylo napsáno, a tak si vás dovoluji znovu odkázat na Lůcy blog.

Heddal - největší norský roubený kostel (stavkirke)

Jenže co se nestalo. Lůca odjela, já jsem se vrátil od zastávky a teď jsem zjistil, že nemám mobil. Všechno jsem prohledal, ale pak mi to došlo... když jsme byli odpoledne bouldrovat, dal jsem si ho k ní do batůžku, do takový skrytý kapsy. Samozřejmě jsem ho pak zapomněl vytáhnout, a tak si to kluk jeden mobilní štrádoval směrem na sever. Co teď? Poslat poštou? Ne, to je docela riskantní a tady celkem i drahý. Po chvíli špekulování, kontroly školních povinností atd. jsme vymysleli, že si pro něj dojedu a spojím tím i návštěvu Elverum, kde Lůca studuje. Jenže zrovna v tom týdnu mají jet na kurz pozorování tokajících tetřívků. Stačil e-mail učiteli a můžu se připojit k jejich studijní skupině. Hurá! V pondělí ještě píšu projekt, který mám odevzdat do pátku, abych to měl z krku a v úterý ráno už stojím i se sbalenou krosnou u silnice a stopuju. Čeká mě kolem 300 km, trochu poprchává a je celkem chladno. Lepší počasí jsem si nemohl přát. Po chvíli zastavuje Porsche Cayman. Čumim jak blázen. Nejdřív to vypadá, že bude problém s mým zavazadlem - není na něj místo. Nakonec se jen tak tak vejde do miniaturního kufru. Borec sice jede delší trasou, než jsem původně chtěl, ale v Porsche se člověk jen tak nesveze, a tak měním plány a užívám si chvíle v luxusním sporťáku. Podle předpisů jsme nejeli :) Nebudu protahovat moje stopovací dobrodružství, které nakonec trvalo 11 hodin, kdy jsme zůstal asi hodinu na pumpě před Oslem a 2,5 hodiny pumpě za Oslem, nakonec jsem se ocitl na letišti, odkud jsem dojel posledních 100 km vlakem. Vždycky se nezadaří, ale ušetřil jsem polovinu sumy, kterou bych dal za dopravu. Večer u Lůcy vaříme ještě bryndzové halušky pro její španělské spolubydlící a kluka z Indonésie. Bryndza od kamaráda Zdena ze Slovenska měla úspěch a všichni si celkem pochutnali. Alespoň se tak tvářili. Byli jsme na sebe s Lůcou hrdý, že i po domácku vyrobené halušky byly poživatelné.

Druhý den ráno nás před kolejema vyzvedává učitel Knut Egil (mimochodem spolužák z vejšky mýho učitele Jense - svět je malej). Je nás celkem 6 - 3 Španělé, my Češi a učitelskej. Máme namířeno asi 90 km jižně do Lundersæterer, odkud nás čeká asi 6 km přesun na běžkách do lyžařské chaty. Zpočátku neseme lyže v ruce a vyhýbáme se největšímu bahnu, asi po kilometru už nazouváme lyže a díky klistru už pomalu lyžujeme vpřed. Okolo se probouzí jaro, slunce pálí, potoky jsou plné vody a my si to vesele štrádujeme na lyžích. Ke konci už sněhu zase ubývá, občas přeskočíme či probrodíme potůček, po trávě se dá taky lyžovat a když už fakt není po sněhu před námi ani památky, lyže sundáváme. Naštěstí jsme už ale jen kousek od chaty. Zbytek odpoledne je naplněn odpočinkem a nabírání sil pro pozorování tetřívků. Ráno vstáváme totiž v půl třetí, abychom se vydali asi do kilometr vzdáleného smrkového přístřešku, který se nám stane pozorovatelnou. Tetřívci tokají od poloviny února do konce května a osídlují různé mokřady, rašeliniště a pod. I proto jsou nám lyže dobré, abychom se přes mokřady dostali relativně suchý. Tady si se skluznicí nikdo hlavu nelámal, jsou to přece školní lyže. Okolo čtvrté ranní zaujímáme pozice skryti v dokonale připraveném přístřešku ze smrků a zhruba za 15 min už tu jsou i samotní aktéři. Celkem 8 samců bojuje mezi sebou, vždycky ale jen dva, jako gentlemani. Asi po půl hodině odlétají, aby se za hodinu zase vrátili a rozdali si to mezi sebou v druhém kole. Přiletěla i jedna samička, která to všechno bedlivě pozorovala, ale od každého ze samečků si držela řádný odstup. Představení skončilo po další půl hodině a my jsme zase naskočili do lyží, abychom se přebrodili zase zpátky do chaty, kde jsme dohnali spánkový deficit a v poledne už jsme si to mašírovali zase zpátky k autu. Odpoledne jsme byli ještě pozvání k rodičům Knuta Egila na vafle a kafe. Velmi příjemná návštěva v nádherném norském domě na samotě u lesa, s jezerem a nádherným výhledem do krajiny. Pobyli jsme zde asi hodinu, ale pak už zase zpátky do civilizace.

Jaro se nezapře.

Skihytta

To, že není sníh, není překážkou :)

Cestou necestou...

Tetřívci

A proč máš tak velký oči???

Naše pozorovatelna

 V pátek dopoledne jsme ještě na kole projeli město a skanzen v Elverum, který je největší, jaký jsem kdy viděl a fakt se mi líbil! Bohužel mi ale došly baterky ve foťáku, a tak nemám moc fotek z těchto dní. Odpoledne se ale můj čas naplnil a musel jsem se vrátit zpátky do Bø.

Přes víkend dodělávám resty do školy, abychom dnes mohli vyrazit s kamarády na Lofoty! Vrátím se až 29. dubna, takže o tomto dobrodružství zase příště...

Už je tu fakt docela teplo...