Winter Mountains trip

Asi už si říkáte, co že ten nezbedník zase dlouho nepíše?! Pěkně to fláká... Jak by taky mohl psát, když je pořád někde v luftu, že jo? :) Takže než zase zmizím, což je mimochodem hned zítra, tak se pokusím vylíčit, co se tady, na dalekém severu, událo v poslední době.

Mám za sebou první velký výlet do pořádných norských hor. Devět dní jsme strávili na hranici NP Hardangervidda, konkrétně v oblasti Haukeli. První čyři dny jsme spali na chatě Haukeliseter.

Haukeliseter

 

Tady jsme bydleli

Jen taková malá odbočka - norský turistický spolek (dále jen DNT) vlastní po celém Norsku asi 460 chat, které jsou rozděleny do 3 kategorií - obsluhované, samo-obsluhované a bez obsluhy. Ty s obsluhou fungují jako horské hotely či boudy, od samoobsluhovaných chat mají členové DNT klíč. Na chatě je nějaké jídlo a když sem návštěvníci příjdou, můžou ho použít, ale před odchodem zaplatí do kasičky požadované množství peněz za zkonzumované jídlo a nocleh. Všechno funguje na důvěře, ale tady to prostě tak funguje, což je úžasný. A chaty bez obsluhy jsou vybaveny velmi prostě, člověk si veškeré potraviny atd. musí přinést sám. Celý norský DNT má okolo 220 000 členů, v porovnání s naším KČT, který má dnes necelých 40 000 je to veliký rozdíl, navíc když vezmu v potaz to, že Norů je o polovinu míň než nás. To už svědčí o velké popularitě trávení volného času v přírodě.

Ale zpátky na Haukeliseter. Tato chata patří do skupiny obsluhovaných a taky mezi jednu z těch lepších, které DNT vlastní. My jsme spali v nejlevnější variantě ubytovaní za 400 NOK/noc, ovšem ve velmi krásném starém dřevěném domku. Sociální zařízení jsme měli ve vedlejší budově a na snídaně a večeře jsme chodili do hlavní budovy. Nejdřív se mi ubytování zdálo dost drahé, což v přepočtu je, ale když jsem pak viděl to jídlo, které jsme měli, tak jsem svůj názor přehodnotil. Snídaně ve formě švédského stolu a ještě jsme si z toho mohli připravit oběd pro celodenní túry, ale i večeře stály za to. Hlady jsme rozhodně netrpěli.

První porce mojí večeře :)

Každý den jsme pak vyráželi na celý den na lyže a trénovali jsme orientaci  a navigaci v zimním horském terénu, vedení skupiny, učili se diagnostikovat lavinové nebezpečí, lavinovou záchranu a transport zraněné osoby, užívali jsme si krásně přemrzlého prašanu a pilovali telemarkový oblouk. Večer se pak odehrávaly vždycky přednášky na různá témata. V podstatě to byl takový trénink na následujících 5 dní, které jsme strávili přechodem v horách.

Analýza sněhových vrstev

Čtyři dny na Haukeliseter utekly jako voda a v pátek ráno jsme už stáli s krosnami na zádech před chatou a byli připraveni vyrazit vstříc novému dobrodružství. Bylo nás dobromady 12, nás 6 mezinárodních, 5 studentů norského friluftslivu a učitel Simon Já jsem se hned na začátek zapřáhl do saní, ve kterých jsme měli veškeré společné vybavení, jako jsou stany, hrnce, benzín do vařičů, celtu atd. No, řekl bych, slušných minimálně 35 kg váhy k dobru. Z kopce a po rovině ještě v pohodě, ale do kopců to začalo těžknout, dech se zrychloval a pot začal stékat z čela. A tak jsme zapřáhli ještě Maju a hned to šlo o něco lépe. Začátek dne vypadal slibně, svítilo slunce, nebyla ani taková zima, jenže pak se počasí zhoršilo, obědovali jsme už za drobného deště, postupně začal sílit i vítr a viditelnost se zmenšovala. Orientace se tak stala velmi obtížnou, naštěstí jsme zrovna následovali značenou trasu lyžařskou. Povětrnostní a časové podmínky nám nedovolily dostat se na místo původního plánu, a tak jsme se utábořili o pár km dříve. Stany stavíme už za silného deště. Za pár hodin je vše hotovo a já už ve stanu ždímám rukavice, bundu a kalhoty. Výborná teplá večeře ale vše spraví. Do rána trochu přituhlo, a tak se snažím bundu trochu rozlámat, abych se do ní vůbec vlezl. Ani druhý den nás nevítá nejpříznivěji - viditelnost asi 20 m, totální mlíko. Jako navigátoři dne jsme určeni já s Lukaszem. Paráda, nelehký to úkol. Snažíme se ho ale zhostit se ctí, a tak nastavujeme azimut na buzole a vyražíme vstříc bělobě. Máme štěstí, že zpočátku následujeme tyčové značení, to nám orientaci trochu usnadňuje. Pak ale opouštíme značenou trasu a už jen podle azimutu - naštěstí jsme tyto situace trénovali v posledních dnech, takže si umíme podle počtu kroků určit ujitou vzdálenost. Přesouváme se velmi pomalu, ale jistě kupředu. Před setměním se nám daří najít kout s dotatečným množstvím nafoukaného sněhu pro stavbu sněžných jeskyní. Po skupinkách si každý kutáme příbytek pro dnešní noc. Dělám to poprvé, tak jsem nadšen. Asi po 4 hodinách práce konečně hotovo, vaříme večeři a zaslouženě do spacáku.

Třetí den ráno je už viditelnost o něco lepší, ještě během dopoledne vyleze slunce, které nás doprovází až do večera. Pro další noc budujeme další snežnou jeskyni, tentokrát jsou sněhové podmínky více než luxusní, a tak kutáme noclehárnu pro 5 lidí. I když na tom makáme čtyři, trvá to bezmála 5 hodin. Ale výsledek stojí za to. Lituju, že zde nemůžeme strávit víc nocí, dílo je to velkolepé.

A kopeme...

V příbytku

a ráno pohled ven

Předposlední den je celý slunečný, opět se upínám do saní, tentokrát nás čeká klesání kolem 700 výškových metrů, takže to není taková dřina. Pozdě odpoledne dorážíme na místo posledního kempu. Už se nacházíme pod hranicí lesa,  a tak topíme oheň a na něm vaříme veřeři. Pár lidí přespává ve stanu, já a ještě několik dalších odvážlivců ulehám jen tak pod širé nebe. Obloha je jasná, což značí trochu nižší teploty. Noc proběhla v pořádku, peří mě hřálo. Ráno ale přiběhla Maja a říkala, ať si tipnu kolik je stupňů. Tak jsem "zkušeně" čichnul k mrazivému vzduchu a vyslovil svůj tip - mínus 10°C. Ještě ale musím svoje umění trochu vypilovat, protože jsem se docela seknul - bylo mínus 19°C! No pohoda, na to, že mám spacák s komfortem -9°C. Takže více než spokojenost :)

Poslední den ráno už zbýval jen přesun cca 2 km přes jezero k silnici, odkud nás nabral autobus a odvezl zpátky do Bø.