Osm dní na Hardangerviddě

Po návratu z Osla jsem si užil pár dní zase indoor life a v pondělí ráno už se sbaleným batohem a lyžemi stojím před školou a čekám na taxík, který nás odveze vstříc našemu poslednímu výletu -  8-dennímu study tripu. Ve škole ještě dodatečně bereme saně, protože Sander přes víkend onemocněl, stejně tak jako Veronika, a tak je použijeme pro transport společného vybavení. Skupina účastníků se ustálila na čísle 4 - Maja, Maggie, Lukasz a já. Nasedáme do taxíku ještě s dalšíma dvěma skupinama norských studentů a jedeme do Rjukanu, který je vzdálený asi 100 km severně. Lokalitou je tentokrát největší norský NP Hardangervidda. 

To, že cesta byla zase neskutečně drahá, se už ani zmiňovat nebudu. Aneb jak nedávno řekl norský král Harald V  při novoročním projevu:  

"(...) Norsko je drahé jen pro ty, co nemají peníze." 

Kluk jeden, jak na to přišel?? Až budu velkej, tak chci bejt králem!

Naše putování začalo od chaty Skinnarbu, která leží ještě několik kilometrů západně od Rjukanu. První den byl celkem nudný, zatažená obloha a 7 km přesun po jezeře Møsvatnet až do prvního kempu. Já jsem navíc poslední noc spal jen 3 hodiny, takže bojuju i s fyzickými silami. Při stavbě kempu jsem ale celkem ožil a ještě vykopal docela velkou díru pro ohniště. Pokusy o oheň byly ale marné. Všudypřítomná přesušená bříza jen kouří a kouří, a tak snahy o rozdělání ohně po půl hodině vzdáváme. Asi dvě hodiny tavíme sníh a vaříme večeři. Když konečně benzínové hořáky utichnou, odebereme do spacáků. Někteří do svého přístřešku pod smrk, já jsem rád, že jsem rád a jdu nabrat síly do stanu. 

Nekonečná cesta přes jezero

Lukaszův příbytek pod smrkem

Druhý den je hlavním úkolem dostat se nad hranici lesa a pokud možno najít příhodné místo pro vybudování sněžné jeskyně jako další alternativní možnosti přespání. To se nakonec nedaří, ale zato jsme objevili nádherný vysoký boulder, který skýtá částečnou ochranu před všudypřítomným větrem. Stan budujeme hned vedle, ještě stavíme protivětrnnou zeď ze sněhu a kuchyň pod boulderem je přímo útulná. Další hodiny tavení sněhu, hrajeme pantomimu pro zahřátí, připálená večeře a hurá do spacáku.

Ráno nás vítá azurovou oblohou a příjemně hřejícím sluníčkem. I vítr celkem ustal, a tak se putování stává hned o něco přijemnějším. Tento den jsme si také užili první kopec dolů, který sice nebyl moc dlouhý, ale prašánek potěšil. Kousek před cílem naší dnešní etapy jsme křížili sobí stezku. Byla docela široká a stop bylo neskutečné množství. Nacházíme se totiž v rezervaci, kde se vyskytuje několik posledních volně žijících sobích stád v severní Evropě. Kousek odtud jsme potkali ochranáře na skútrech, kteří říkali, že toto stádo má okolo 150 kusů. Bohužel se nám ho spatřit nepodařilo. Další kemp budujeme na ostrově jezera, konečně máme i povrchovou vodu, takže nemusíme trávit čas tavením sněhu. Předtím než usneme si čteme pohádky o Trollech, ještě kontrola teploměru: -18°C a dobrou noc!

Tady proběhli

Další den počasí stále drží, ale cílem dne není urazit dlouhou vzdálenost, ale popojít o něco dál a postavit sněhovou jeskyni, která nám bude skýtat útočiště pro následující dvě noci. Vše se daří podle plánu a kolem půl druhé začínáme kopat nový příbytek. Nakonec po drobných dohodách si s holkama budujeme každý svou soukromou, Lukasz se cítí unavený, a tak se věnuje vaření a budování stanu. Myslel jsem sim že budu hotový ještě za světla, ale podklad byl hodně tvrdá až zledovatělý, a tak buduju svůj nocleh dohromady asi 6 hodin. Docela makačka, v devět úplně vysátý zalehám, ale ta námaha za to stála. 

Protože programem dalšího dne bylo praktikovat telemarkový oblouk, zdálo se, jakoby těch 20 cm čerstvýho prašanu, co přes noc napadlo, bylo objednaných. Slunce už bylo samozřejmostí, a tak jsme vyrazli brázdit okolní svahy. Vítr pracoval neustále, ale nakonec jsme našli příhodný žlab s celkem slušným sklonem 25° na východním svahu hory Egg. Docela jsme zařádili a odpoledne se ještě přesunuli asi o 3 km dále na další pěkný svah. Večer už nemusíme budovat kemp, a tak si užíváme pohádkový západ slunce, v klídku vaříme večeři a já se těším zase na svou jeskyni.

Jedna z mých nejoblíbenějších fotek, v pozadí už známý Gaustatoppen (1883 m)

Řádili jsme jak draci

V sobotu ráno za slunečních paprsků v poklidu pakujeme svoje ranečky a pokračujeme dle plánu dál. Dnes se obzvláště těšíme na cíl, kterým je chata DNT Helbergshytta, kam dorážíme lehce po poledni. Helbergshytta je jednou z těch chat norského turistického spolku označená jako "self-service", tedy žádný personál, ale je pravidelně kontrolována a lze zde dokonce koupit nějaké jídlo. Od těchto chat mají členové klíč, který jsme měli půjčený od učitele Jense. V ceně je možně vařit na plynovém vařiči a zatopit si dřevem v kamnech. Není zde elektřina ani tekoucí voda. Celé odpoledne až do veřera trávíme uvnitř odpočinkem, doplňujeme kalorie, čteme, píšeme skupinový žurnál a hřejeme si špíčky. Tomu říkám pohodička. Během dne ještě dorazil jeden pár z Osla a dvě norské holky v našem věku, shodou okolností kamarádky našich kanadských spolužaček. Klábosíme, do večera hrajeme karty, to vše pouze za světla svíčky.Ráno v klídku balíme, k snídani děláme palačinky a kolem jedenácté jsme připraveni k odchodu. Moc se nám nechce. Ještě před odchodem ale zaplatíme za nocleh a nakoupené jídlo - kdo má hotovost, vhodí peníze do obálky a do trezoru, ten kdo nemá , tak jako já, vyplní formulář s číslem karty a vším za co platí, pak se ještě zapsat do knihy návštěvníků a může se vyrazit. Žádná pověřená osoba tohle nekontroluje, jak už jsem psal někdy dříve, všechno funguje na důvěře, Norům tak blízké. Mám obavy, že u nás by něco podobného asi provozovat nešlo, zatím. Slyšel jsem dokonce historku, že jakási česká CK pořádala zájezdy do Norska, kdy její klienti spali na chatách tohoto typu, využili všechny její služby, ale pořadatelé za ně potom neplatili. Když to prasklo, tak z toho byl samozřejmě průser. Docela jsem se zastyděl. Hloupost některých lidí prostě nemá mezí.

Helbergshytta

Místnost s jídlem, které lze koupit.

Večerní pohoda

Předposlední den už počasí tak přívětivé není, fouká silný vítr a viditelnost taky nestojí za moc. Následujeme tyčové značení o několik kilomterů zase blíže k Rjukanu. Potkáváme norskou skupinu, která kempuje na břehu jezera, ale na velmi větrném místě. Rozhodujeme se utábořit poblíž, ale nakonec nacházíme krásné kryté místo pouze několik desítek metrů od jejich stanů. Kromě mě se všichni členové mojí skupiny rozhodli vybudovat opět sněžné jeskyně, já, vzhledem k posledním  kopáčským zkušenostem volím klidnou variantu postavení stanu, poté se ještě vydávám na kratší sólo výlet na lyžích a po návratu se nabízím s vařením večeře, což je od mých kolegů přijmuto s nadšením. Nevím, kde se v nich bere tolik energie, ale já mám pocit, že už se nechci nikam hnát a prostě si to užít. 

Poslední den, už nám zbývá jen dojet na asi 5 km vzdálenou Rjukan Fjellstue. Přes noc se hodně oteplilo, sníh hrozně zmokval a to tak, že ani červenej vosk nedržel. Naštěstí už nikam nemusíme stoupat. První pasáž bruslíme po lehce zvlněné rovince a pak následuje ostrý sjezd dolů mezi všudypřítomnými břízkami. Po dvanácté hodině dorážíme do cíle našeho putování, kde potkáváme další norskou skupinu a 3 hodiny čekáme na odvoz zpátky. Užíváme posledního sluníčka a teplého počasí. Je 21. března, tedy první jarní den. Počasí tomu vskutku odpovídá, zima se dala na ústup.

V cíli!

I do Bø už taky přišlo jaro, teploty přes den se šplhají nad nulu a sníh taje o 106. Jaro je tady! 

Nordmarkou na sněžnicích

Tak tedy pokračování oselského putování... Hned po skončení MS na Holmenkollenu jsme se s Lůcou vydali putovat na sněžnicích Nordmarkou, tedy oblastí, která leží severně od hlavního města. A protože už Lůca byla rychlejší a bylo by zbytečné psát o té samé věci dvakrát (nehledně na to, že bych to stejně líp popsat nedokázal), tak s laskavým svolením vás můžu odkázat na její blog. Odkaz je 

>> TADY <<

Fotky už tradičně na Picase! Také jsem doplnil další alba, tak se kochejte ;)

"Jedéééém, šlapéééééj, hop, hop, hop!" aneb MS v lyžování v Oslu

Doma jsem se ohřál sotva 3 dny a už jsem si to zase mašíroval strávit následujících 6 nocí pod stan - a to zcela dobrovolně! Důvod byl ale celkem lákavý - mistrovství světa v klasickém lyžování v Oslu. V pátek 4. března, jak jinak, než ve spěchu, balím bágl a před pátou hodinou už si to štráduju  poklusem k vlaku. Na nádraží v Oslu se potkáváme s Lůcou, která si to přifrčela z Elverum, asi 100 km severně od Osla. Lůca už je ostřílená Oslanka, jelikož zde strávila několik dní týden předtím, a tak jdeme na jistotu. Ještě večer sedáme do metra a jedeme směrem Holmenkollen, kde se celé mistrovství odehrává. Všude okolo tratí v přilehlých lesích je možné kempovat, a tak po tom, co docela s obtížemi hledáme volné místo, stavíme stan a ještě než ulehneme, jdeme si projít okolí. Stany jsou tu na každém kroku, stejně tak jako norské vlaječky a vzduch je nasycený kouřem od ohně. Zima nezima, sníh nesníh, Norové kempují úplně všude, topí ohně, grilují a radují se. Opilci sice na každém kroku, ale i tak to tu celé dýchá výjimečnou atmosférou.

 

 Ta je ještě mnohem silnější druhý den, kdy se jede ženská třicítka, samozřejmě s milovanou Marit Bjørgen. Norové své lyžaře zbožňují a lyžováním absolutně žijí. Každý má v ruce, na tváři či na batohu mininálně jednu vlaječku, červeno-modro-bílá vládne absolutně všude. Aby jsme ale nebyli úplně mimo, tak si na tváře malujeme českou trikoloru a vytahujeme velkou českou vlajku, kterou Lůca vyrobila. Taky máme národní hrdost. Sice nás Norové pořád trumfují, my ale s pocitem vlastenectví vyrážíme do areálu velkého skokanského můstku, kam máme lístky na odpolední závod družstev. Stojíme v zóně na stání, odkud máme ale velmi slušný výhled na celý můstek i dopad. Než závod začal, areál se absolutně zaplnil, a to slibovalo kvalitní atmosféru. Naši skokani skákali třetí, máváme vlajkou křičíme, fandíme! Protože jsme zde jediní Češi s velkou vlajkou, kamera si nás za chvíli našla a pokaždé, když skákali naši skokani, jsme se ocitli v záběru. Takže pokud jste někdo sledovali přímý přenos, mohli jste vidět, jak jsme mohutně fandili :) Závod se pro naše závodníky vyvíjel celkem slušně, když bojovali o 6. místo, nakonec ale po prvním kole obsadili 8. příčku. Po skončení 1. kola nám ale bylo oznámeno, že se závod z důvodu silného větru ruší, což nás trochu mrzí. Hned po závodě jsme se ještě vydali do centra na medailovou ceremonii, na kterou jsme koukali hodně z dálky, takže jsme toho moc neviděli. Zato jsme byli přímo uprostřed norského šílenství. Norky získaly ten den 2 medaile na 30 km a skokani stříbro, takže bylo co slavit.

Velký můstek na Holmenkollen se stadionem

Slušná návštěvnost

Fandíme!

V neděli nás ale čekal vrchol šampionátu - 50 km volně mužů. V čele našich závodníků samozřejmě Lukáš Bauer. Už 3 hodiny před startem jsme zabrali luxusní místo hned u trati. Stáli jsme navíc v místě, kde se okruh potkával, takže jsme závodníky viděli v jednom kole hned dvakrát. Už 2 hodiny před startem se po trati začali prohánět servismani, kteří testovali lyže, předjezdci, závodníci. I přesto, že do startu zbývalo ještě hodně času, fandilo se úplně každému, zvonce řinčely, tleskalo se, povzbuzovalo, křičelo. No neskutečná atmosféra. Těšíme se na závod čím dál víc. V jednu hodinu norský korunní princ odstartoval závod a my nedočkavě čekali, až se k nám přiřítí celá skupina závodníků. Jaké milé překvapení, když vidíme Lukáše na prvním místě a další naše kluky na slušných pozicích. Řveme mnohem víc pokaždé, když kolem nás projíždí česká kombinéza, fandíme a povzdbuzujeme úplně všechny. Je to prostě velká parádá a svátek lyžování. Jak ale všichni dobře víme, Lukášovi se nakonec nepodařilo vybojovat medaili, i když průběh závodu až do předposledního kola vypadal velmi slibně. Každopádně prožít atmosféru mistrovství světa přímo v mekce lyžování na slavném Holmenkollenu stálo za to. Je to pro mě hodně silný zážitek, na který budu ještě dlouho vzpomínat.

Blbec Northug v čele

Magál

Lukáš jel tak rychle, že mi to ani foťák nestačil zaostřit

Jo, to sedí...

Tím ale naše putování ještě neskončilo. Měli jsme namířeno na 3-denní výlet na sněžnicích nedaleko Osla. O tom ale někdy příště, dnes už nemám síly a navíc zítra pod heslem "teplo domova je zbytečným luxusem" vyrážíme na 8-denní study trip na Hardangerviddu!

Winter Mountains trip

Asi už si říkáte, co že ten nezbedník zase dlouho nepíše?! Pěkně to fláká... Jak by taky mohl psát, když je pořád někde v luftu, že jo? :) Takže než zase zmizím, což je mimochodem hned zítra, tak se pokusím vylíčit, co se tady, na dalekém severu, událo v poslední době.

Mám za sebou první velký výlet do pořádných norských hor. Devět dní jsme strávili na hranici NP Hardangervidda, konkrétně v oblasti Haukeli. První čyři dny jsme spali na chatě Haukeliseter.

Haukeliseter

 

Tady jsme bydleli

Jen taková malá odbočka - norský turistický spolek (dále jen DNT) vlastní po celém Norsku asi 460 chat, které jsou rozděleny do 3 kategorií - obsluhované, samo-obsluhované a bez obsluhy. Ty s obsluhou fungují jako horské hotely či boudy, od samoobsluhovaných chat mají členové DNT klíč. Na chatě je nějaké jídlo a když sem návštěvníci příjdou, můžou ho použít, ale před odchodem zaplatí do kasičky požadované množství peněz za zkonzumované jídlo a nocleh. Všechno funguje na důvěře, ale tady to prostě tak funguje, což je úžasný. A chaty bez obsluhy jsou vybaveny velmi prostě, člověk si veškeré potraviny atd. musí přinést sám. Celý norský DNT má okolo 220 000 členů, v porovnání s naším KČT, který má dnes necelých 40 000 je to veliký rozdíl, navíc když vezmu v potaz to, že Norů je o polovinu míň než nás. To už svědčí o velké popularitě trávení volného času v přírodě.

Ale zpátky na Haukeliseter. Tato chata patří do skupiny obsluhovaných a taky mezi jednu z těch lepších, které DNT vlastní. My jsme spali v nejlevnější variantě ubytovaní za 400 NOK/noc, ovšem ve velmi krásném starém dřevěném domku. Sociální zařízení jsme měli ve vedlejší budově a na snídaně a večeře jsme chodili do hlavní budovy. Nejdřív se mi ubytování zdálo dost drahé, což v přepočtu je, ale když jsem pak viděl to jídlo, které jsme měli, tak jsem svůj názor přehodnotil. Snídaně ve formě švédského stolu a ještě jsme si z toho mohli připravit oběd pro celodenní túry, ale i večeře stály za to. Hlady jsme rozhodně netrpěli.

První porce mojí večeře :)

Každý den jsme pak vyráželi na celý den na lyže a trénovali jsme orientaci  a navigaci v zimním horském terénu, vedení skupiny, učili se diagnostikovat lavinové nebezpečí, lavinovou záchranu a transport zraněné osoby, užívali jsme si krásně přemrzlého prašanu a pilovali telemarkový oblouk. Večer se pak odehrávaly vždycky přednášky na různá témata. V podstatě to byl takový trénink na následujících 5 dní, které jsme strávili přechodem v horách.

Analýza sněhových vrstev

Čtyři dny na Haukeliseter utekly jako voda a v pátek ráno jsme už stáli s krosnami na zádech před chatou a byli připraveni vyrazit vstříc novému dobrodružství. Bylo nás dobromady 12, nás 6 mezinárodních, 5 studentů norského friluftslivu a učitel Simon Já jsem se hned na začátek zapřáhl do saní, ve kterých jsme měli veškeré společné vybavení, jako jsou stany, hrnce, benzín do vařičů, celtu atd. No, řekl bych, slušných minimálně 35 kg váhy k dobru. Z kopce a po rovině ještě v pohodě, ale do kopců to začalo těžknout, dech se zrychloval a pot začal stékat z čela. A tak jsme zapřáhli ještě Maju a hned to šlo o něco lépe. Začátek dne vypadal slibně, svítilo slunce, nebyla ani taková zima, jenže pak se počasí zhoršilo, obědovali jsme už za drobného deště, postupně začal sílit i vítr a viditelnost se zmenšovala. Orientace se tak stala velmi obtížnou, naštěstí jsme zrovna následovali značenou trasu lyžařskou. Povětrnostní a časové podmínky nám nedovolily dostat se na místo původního plánu, a tak jsme se utábořili o pár km dříve. Stany stavíme už za silného deště. Za pár hodin je vše hotovo a já už ve stanu ždímám rukavice, bundu a kalhoty. Výborná teplá večeře ale vše spraví. Do rána trochu přituhlo, a tak se snažím bundu trochu rozlámat, abych se do ní vůbec vlezl. Ani druhý den nás nevítá nejpříznivěji - viditelnost asi 20 m, totální mlíko. Jako navigátoři dne jsme určeni já s Lukaszem. Paráda, nelehký to úkol. Snažíme se ho ale zhostit se ctí, a tak nastavujeme azimut na buzole a vyražíme vstříc bělobě. Máme štěstí, že zpočátku následujeme tyčové značení, to nám orientaci trochu usnadňuje. Pak ale opouštíme značenou trasu a už jen podle azimutu - naštěstí jsme tyto situace trénovali v posledních dnech, takže si umíme podle počtu kroků určit ujitou vzdálenost. Přesouváme se velmi pomalu, ale jistě kupředu. Před setměním se nám daří najít kout s dotatečným množstvím nafoukaného sněhu pro stavbu sněžných jeskyní. Po skupinkách si každý kutáme příbytek pro dnešní noc. Dělám to poprvé, tak jsem nadšen. Asi po 4 hodinách práce konečně hotovo, vaříme večeři a zaslouženě do spacáku.

Třetí den ráno je už viditelnost o něco lepší, ještě během dopoledne vyleze slunce, které nás doprovází až do večera. Pro další noc budujeme další snežnou jeskyni, tentokrát jsou sněhové podmínky více než luxusní, a tak kutáme noclehárnu pro 5 lidí. I když na tom makáme čtyři, trvá to bezmála 5 hodin. Ale výsledek stojí za to. Lituju, že zde nemůžeme strávit víc nocí, dílo je to velkolepé.

A kopeme...

V příbytku

a ráno pohled ven

Předposlední den je celý slunečný, opět se upínám do saní, tentokrát nás čeká klesání kolem 700 výškových metrů, takže to není taková dřina. Pozdě odpoledne dorážíme na místo posledního kempu. Už se nacházíme pod hranicí lesa,  a tak topíme oheň a na něm vaříme veřeři. Pár lidí přespává ve stanu, já a ještě několik dalších odvážlivců ulehám jen tak pod širé nebe. Obloha je jasná, což značí trochu nižší teploty. Noc proběhla v pořádku, peří mě hřálo. Ráno ale přiběhla Maja a říkala, ať si tipnu kolik je stupňů. Tak jsem "zkušeně" čichnul k mrazivému vzduchu a vyslovil svůj tip - mínus 10°C. Ještě ale musím svoje umění trochu vypilovat, protože jsem se docela seknul - bylo mínus 19°C! No pohoda, na to, že mám spacák s komfortem -9°C. Takže více než spokojenost :)

Poslední den ráno už zbýval jen přesun cca 2 km přes jezero k silnici, odkud nás nabral autobus a odvezl zpátky do Bø.