Protože už mě mnozí z vás urgovali ať konečně něco napíšu, tak jsem se k tomu konečně dokopal. Omlouvám se, že jsem měl tak dlouhou pauzu, ale v poslední době se toho tolik dělo, že jsem buď neměl čas a když už čas byl, tak jsem byl línej. Dnes jsem lenost poprvé překonal a sepsal co se stalo na prvním treku. V současné době už mám za sebou kurzy 3, takže zbytek se tu bude objevovat v nejbližších dnech. Od 12.-21.10 odjížím na svůj poslední, tzv. study trip, tak do té doby chci dát dohromady vše, co jsem dosud nestihl. Doufám, že jsem plno z vás za tu dobu neodradil a budete zase mými pravidelnými čtenáři :)
Takže jdeme na to!!!
Ráno se scházíme na půl devátou na busovém nádraží. Ještě přerozdělujeme náklad společného jídla, aby každý nesl zhruba spravedlivý podíl. Také si rozdělujeme části školního stanu, který váží snad tunu. Aby bylo jasno - ze všech 15 studentů Outdoor life jsme rozděleni na 2 samostatné skupiny, ve kterých jsme se rozdělili ještě na poloviny a spíme ve dvou stanech a také zvlášť vaříme. Alespoň tak jsme si to naplánovali už ve škole. K oběma skupinám nám jsou ještě přiřazeni dva studenti 3. ročníku norského Friluftslivu, k té naší nakonec jen jeden/jedna - Anna nám bude dělat průvodce na následující 4 dny v horách. Druhá holčina, co s námi měla jít na poslední chvíli onemocněla. Ještě s námi se všemi jde učitel André, který se na první den připojuje k nám.
Okolo deváté přijíždí autobus. Víme, že máme jet pouze nedaleko, a tak očekáváme stanovenou cenu, protože jak je všeobecně známo, ceny hromadné dopravy jsou v Norsku nehorázně vysoké. Naštěstí ale norové mají všemožné slevy pro studenty a ani autobusy nejsou výjimkou. Ale i přes tyto slevy se tu pořád vyplatí jezdit autem i sám. Jiný kraj, jiný mrav. Ale to jsem trošku odbočil... Cena je nakonec stanovena na 40 NOK. Nasedáme do busu a já zapínám stopky, jen tak pro zábavu. Čas se zastavuje na konečných 13 minutách. No, to jsme se moc nepovozili. Vylézáme ven, každý se chopí své krosny a autobus mizí v dáli. Nácházíme se v osadě Hegna, hned na kraji jezera Seljordsvatn, ve kterém se podle legendy nachází příšera podobná té lochnesské. Odsud už budeme pochodovat po svých.
Protože každá skupina si naplánovala trasu na celý trek podle sebe, nebudeme se s nimi příští dny moc vídat, společné máme lokality určené pro přespání, ale i přesto budeme ctít své soukromí.
První den nám počasí docela přeje a my se vydáváme z údolí vzhůru do pohoří Lifjell. Start našeho putování se nachází ve výšce něco málo přes 100m. Nejdříve nabíráme výšku po asfaltové silničce, která se zařezává do strmého svahu celého úbočí. Po pár kilometrech z ní uhýbáme a přes neposečenou louku si krátíme cestu na menší lesní cestu. Po té mineme posledních pár stavení a zmizíme v lese. Z této cesty odbočujeme na malou pěšinu, kterou jsme nejříve přešli, protože jsme ji přehlédli. Kdybychom neměli mapu, tak ani nepoznám, že tam nějaká je. Údajně už není téměř používaná, dříve ji využívali původní obyvatelé, kteří žili na Lifjellu, ale to už je tak 100 let zpátky. Postup se náhle prudce zpomalil, pěšina je hodně úzká, navíc ještě v prudkém svahu stoupá údolím potoka, který je někde hluboko pod námi. Občas je potřeba přelézt či podlézt strom, přeskočit balvan, přidržet se větve při úhybném manévru nějaké překážce atd. Dokonce musíme překonat i jedno asi 20m široké suťoviště, které není úplně stabilní. Náš postup se zpomalil asi na 0,5 km/hodinu, cestu musíme kolikrát hledat protože náhle zmizí. André dokonce některé úseky prosekává sekerou. Mně se dokonce podařilo zaklínit si nohu půlmetrovým balvanem, který se pohnul když jsem na něj stoupnul. Je to celkem nepříjemný tlak když nohu drtí šutr, ale naštěstí mi kamarádi, po tom co jsem trošku zvýšil hlas a z výrazu asi nevypadalo, že jsem úplně v pohodě, přiskočili na pomoc. Příště si dám většího bacha, kam šlapu. Po několika hodinách a pauze na oběd u jedné zapadlé chatky se dostáváme konečně nad hranici lesa asi v 800m a otevírají se nám nádherné rozhledy. Ráz krajiny se náhle změnil, přirovnal bych to asi ke Krkonoším ve výšce 1400m, ale o něco hezčí :) Všude samé borůvky, skalky a jezírka, sem tam nějaký zakrslý porost. Nevím, jak to příjde ostatním, ale já jsem unešen, pořád fotím, něco tak pěkného jsem v takové výšce nečekal.
Když jsem u toho focení - rada pro začínající fotografy: předtím, než někam vyrazíte s foťákem, zkontrolujte si, zda jste nezapomněli kartu ve čtečce v počítači. Může se vám totiž stát, že přijdete na nádraží, chcete si zdokumentovat skupinu už od začátku a po zapnutí přístroje se na vás rozsvítí nápis "NO CARD". Takže padlo několik nepublikovatelných slov a pak jsem se s Evou demokraticky domluvil, že můžu obsluhovat její přístroj, protože ona nemá v plánu tolik fotit. Alespoň malá satisfakce.
Zbytek prvního dne už tolik nestoupáme a dostáváme se ještě asi 2,5 km dále, kde budujeme první kemp. Ten se nachází kousek nad jezerem Hønsevatni (995m). Je nám tu k dispozici přírodní přistřešek v podobě jeskyně pod ohromým balvanem, kde se nachází ohniště. Pro spaní ale stavíme stany, všichni se tam stejně nevejdeme a já se svým novým péřákem nechci navlhnout. Vaříme svou první večeři a já k této příležitosti dávám k dispozici své skupině funglové nerezové nádobí. Byla to ale chyba. Němka Elisabeth zapomněla míchat sladkokyselou omáčku s tuňákem a úspěšně ji připaluje - v mým novým nerez ešusu! Tak se tvářím, že to je v pohodě, že to určitě půjde dostat dolů. Asi po půl hodině společného snažení se nám daří většiny černoty zbavit, ale nakonec to úplně všechno nejde. Takže rada začínajícím kuchařům - omáčku musíš pořád míchat! Na večerní program nás přichází navštívit i druhá skupina, která táboří nedaleko pod námi. Sedíme všichni u ohně, André vypráví poutavé legendy spojené s okolními kopci a Anna nám vaří borůvkovou polévku - výborná záležitost na zahřátí. Po formálním povídání se rozpoutává diskuse a dokonce zpíváme písně, každý národ ty své.
Druhý den už po deváté opouštíme první tábořiště a pokračujeme dál. Odtud už nevedou žádné v mapě značené cesty, a tak k této příležitosti má každý z nás buzolu a znalosti jak ji používat společně s mapou. Pro některé je to novinka, pro mě celkem běžná záležitost. Po předešlé zkušenosti s norským orienťákem musím uznat, že místní příroda je víc rafinovaná než ta naše a kolikrát umí člověka celkem klamat. Náš postup není moc rychlý, protože se střídáme ve vedení skupiny a mapování předem naplánované trasy. Ostatně to je hlavním zaměřením tohoto výletu. Kousek před půlkou dnešní trasy máme naplánováno zdolání 2. nejvyššího vrcholu Trognattan 1288m. V rámci zachování celistvosti skupiny se rozhodujeme pro zdolání "na lehko", a tak asi 1,5 km pod vrcholem necháváme batohy a šlapeme nahoru bez nich. Bohužel nás zde zatihuje menší deštík, který nám znemožňuje výhled do okolí. A tak děláme rychlou fotku, dáváme malou svačinku a jdeme zase dolů. Jak se ukázalo, tak se zatáhlo právě na náš výstup a už je zase krásně slunečno. Nevadí. Po zbytek dne už se nic mimořádného nepřihodilo a my jsme sestoupili k jezeru Sunnstulvatnet (795m), kde budujeme tábor číslo dva. V noci byla už docela kosa, na stanu se objevil i náznak jinovatky. Jinak si ale nemůžu stěžovat na nový spacák, který mi poskytuje luxusní tepelný komfort.
Třetí den pokračujeme už zase po značené cestě směrem na západ a z tohoto bodu už se začínáme přibližovat zpátky do Bø, které je naším cílem následující den. Je to neuvěřitelné, ale počasí nám stále přeje. Až na malé zaváhání předchozí den, stále svítí slunce. U rybářské osady Hollan (odtud je fotka s vajkou a kadibudky v popředí hor) děláme větší pauzu na oběd. Těsně před tím, než se chystáme odejít, nás dochází druhá skupina. A tak se střídáme a pokračujeme do třetího tábořiště, které už není moc daleko. Protože ale jdeme celkem pomalu, děláme spoustu zastávek, přicházíme tam po několika hodinách. Přesto, že se nacházíme u malého jezírka ze všech stran chráněného nějakým kopcem, fouká tu docela chladný a nepříjemný vítr. K večeři vaříme vynikající instatní rýži od Uncle Ben's, která je po zalití horkou vodou hotová za 3 minuty - do hor vynikající záležitost. A dokonce i chutná výboně! Dochucujeme již první den osvědčeným receptem - sladkokyselou omáčkou a tuňákem (nad její přípravou už přebírám dohled já z předešlé zkušenosti) a malskáme si až za ušima. Před setměním topíme ještě malý oheň, ale protože je docela kosa, do spacáku zalézáme brzy. Ráno chceme odcházet už v osm, protože nás čeká celkem náročný a dlouhý sestup. Po zatím krátkých etapách je před námi asi 15 km.
Ráno se nám daří odejít téměř na čas. Vracíme se kousek po stejné cestě a pak už údolím stále dolů. Nohy už jsou celkem unavené, a tak jdeme opatrně. Za nedlouho už jsme zase v lese a je potřeba překonat nejstrmější část. Tam Sanders, Holanďan žijící v Norsku, padá na ruku, kterou mu před trekem vyndali ze sádry. To nám trochu zatrnulo, ale naštěstí se to obešlo bez následků. Po chvílí už se dostáváme na širokou lesní cestu, která po pár kilomnetrech přechází v asfaltku a to už značí, že se dostáváme zpět do civilizace. Zde nastává hlasování, jestli chceme posledních 6 km dojít pěšky, nebo jet taxíkem, který by stál asi 60 NOK, protože většina z nás si chtěla peníze ušetřit, vydali jsme se i na poslední úsek pěšky. Ve škole jsme ještě zatihli každotýdenní "coffee hour", kde jsou servírovány vafle, kafe a čaj zdarma pro všechny studenty. Ale protože jsme přišli až na konec, vafle už nebyly a kafe už teměř taky ne. A tak jsem si běžel domů uvařit šálek výborné brazilské kávy a tak zakončil tenhle nádherný výlet.
